V. VARDARSKÉ ČRTY
1. Sporné pásmo (119)
2. Skoplje (125)
3. Pazarný den — týdenní trh (131)
4. Pouť u sv. Archanděla (142)
5. Skopská Černá Hora (149)
6. V oblasti monastýrů (155)
Na šikmém hrbolatém dvoře starého hánu (zájezdní hospody) v zastrčeném koutě Skoplje blíže Kuršumli-hánu cvakla za mnou kopyta a kdosi, sestoupiv s koně, stanul za mnou.
Když někde malujeme, kozla se staráme, kdo za námi stojí nebo nestojí. Teď mi šlo především o to, jak zachytit některého z cikánů, kteří se mi v popředí kmitali a výborně doplňovali obrázek, vyvrcholený v pozadí skvostnou džamií; nestaral jsem se tedy o čumáky.
Ale jezdec mne pozdravil a to, abych nemohl uniknout jeho zdvořilosti, několika jazyky, z nichž jsem si k poděkování vybral ruský, načež se mi neznámý představil jako srbský iguman (opat) jednoho z četných klášterů, které jsou skryty v úbočích skopské Černé Hory (rovnoběžkovém hřebenu, tvořícím severně tři hodiny od Skoplje hranici předválečné Makedonie.)
Nezbylo mi, než abych učinil podobně. Nelitoval jsem krátkého přerušení. Usmívaltě se na mne bodrý stařík, jemuž kamilavka seděla zvesela na bujné, dlouhé kštici. Svou jarostí přemáhal ponurost mnišského kroje natolik, že háv pohyblivé osůbky zdál se být vzdouván bujným rozmarem místo asketickou vášní. Když uslyšel, že jsem Čech, poznamenal radostně, že se zná s naším pravoslavným biskupem Gorazdem, ba že poznal kdysi na Athosů i našeho Sávu
119
Chilandarce, kutnohorského rodáka Slavibora Brauera. Pozval mne, abych ho v klášteře navštívil, a slíbil mi, že bude vypravovati, jak býval před světovou vojnou vůdcem srbských hajduků čili, jak se v posledních desítiletích říká, komitů.
Opravdu jsem se tam s ním později setkal, ale hovor zůstal pouhými táčkami. Vyvaroval jsem se politiky. Není to moje pole a do Makedonie jsem šel jen proto, abych nabyl pojmu, jak se tato země jeví hudebně a výtvarně v mosaice balkánských Slovanů.
K tomu mi bylo povědomo, že tu jsem na půdě, politicky velmi žhavé. Makedonci, probudivše se v minulém století, usilovali o úpravu nových životních podmínek tak, že zápasili v prvé řadě nikoliv s Turky, kteří je tísnili politicky a sociálně, ale s Řeky, kteří je obrali o chrám a školu. Boji kulturnímu následoval zápas branný a politický proti Turkovi a když v letech devadesátých vedle makedonských čet objevovaly se tu i cizí čety (řecké a srbské), musilo se bojovati i proti těmto, neboť, třebas nepřítel byl zevně společný — Turek — srbské i řecké čety měly za vlastní cíl potlačiti ne Turka, ale domácí čety makedonské, které se považovaly za část národa bulharského.
Arci je zde těžko uhnouti se všemu tak, aby se o politiku naprosto nezavadilo. Poznali jsme to hned na prvé své procházce ve Skoplji.
Zadívali jsme se se synem v zapadlé ulici na dumavou tureckou tekii (klášter) a vnikali, když to nešlo jinak, aspoň zrakem skrze okenní mříže do temnoty, kde se zdvihaly vysoké katafalky Mohamedových světců.
U protějšího domu na lavičce si hověl po domácku pán, který nás poučil, že dovnitř opravdu nelze. Byl to srbský advokát. Seznav, že jsme Češi, rozhovořil
120
se se zájmem (nikoliv planým) o Slovanstvu vůbec. Studoval kdysi jeho pravěk, zajímal se o lužické Srby, na něž se nás vyptával, ba rozvinul nám svoji vlastní theorii, dle níž původní Slované byli vesměs Srbové. Dokazují to prý nejen Polabští Srbové, ale i český národ, u něhož jméno Srb je velmi časté zeměpisně i osobně. Utvrzuje ho v tom dokonce i okolnost, že, když kdysi navštívil Prahu, byl jejím starostou — dr. Srb. »Vím, že to byla náhoda, ale velmi příznačná.«
Ujistil jsem ho, že nám Čechům nebude překážeti, když věda dokáže, že jsme též Srbové. O prajednotě Slovanstva jsme přesvědčeni a náš cit vzájemného příbuzenství je čistý a prostý bratrské žárlivosti.
Potom nás ochotný vykladač vyváděl z bludu, v němž bředneme, když se domníváme býti v Makedonii, jsouce ve Skoplji. »Skoplje není v Makedonii. To tvrdí Bulhaři. Podle nich začíná Makedonie odtud na sever Skopskou Černou Horou a Šar-planinou, ve skutečnosti však teprv dále odtud na jih. Tady je ještě Staré Srbsko. K němu patřil pás s městy Kumanovem, Tetovem, Gostivarem, Kičevem, Strumou a Ochridetn a rozumí se, se Skopljem.« Mohl jsem arci prostě říci, že král Milutin, jenž roku 1282 prvý ze srbských panovníků se tohoto území trvale zmocnil, je právě proto nazýván dobyvatelem Makedonie, ale mlčel jsem. Tady se o tom jen proto zmiňuji, že dobrý a ohnivý ten muž označil vyjmenováním měst správně pojem »sporného pásma«, o němž je potřeba se zmíniti, abych se uvaroval výtky, že ve svém »Čtení o Makedonii« píšu o území, jež není Makedonií. Ale ani Dr. T. Djordjevič, Srb, jenž vydal r. 1929 druhé vydání své »Makedonie«, ač vylučuje toto území z pojmu Makedonie, nevylučuje ho z obsahu knihy.
Pojem »sporného pásma« vznikl při diplomatickém jednání mezi Srby a Bulhary, když se stanovily spoléčné
121
podmínky k chystané válce balkánské r. 1911. Srbsko, kdyby spojenci zvítězili, uznávalo nároky bulharské na Makedonii a Bulhaři srbské na Staré Srbsko. Pouze nemohli se shodnouti, kde je hranice mezi oběma územími. Právě ona řada měst byla předmětem sporu. O tomto »sporném pásmu« měl po vojně rozhodnouti ruskj car, komu bude náležeti.
K rozhodování carovu nedošlo, neboť jak známo, balkánská válka se ve své druhé polovici tak podstatně změnila, že Bulharsko stálo osamocené (a vysílené) proti bývalým spojencům, jimž přispěchalo na pomoc i čacké Rumunsko se svými jarými pluky, by si s obdivuhodnou statečností odvezlo žatvu z bulharských polí, hlídaných už jen starci, dětmi a ženami.
Příčiny obratu v této válce byly již projednány v četné literatuře s různých stanovisek a tedy s různými výsledky, ale ze všech je jasno, že tu šlo vždy o — Makedonii, a to o celou, nikoliv jen o »sporné pásmo«. Srbové také po bitvě u Kumanova, obsazujíce Makedonii, hned zavírali bulharské školy a nahražovali kněze srbskými.
Nás, jako Slovany, přirozeně musí zajímati, že k vítězství Srbska nad osamoceným a vysíleným Bulharskem došlo za neslovanské pomoci a na podkladě úmluvy, dle níž slovanské území mělo připadnouti neslovanským státům. Nenapadá mi posuzovati, zdali Srbsko jednalo dobře či špatně, ale jen myslím, že nelze uznati jednání za slovanské, když má za účel odcizení slovanského území na prospěch Neslovanů.
Výsledek války byl tedy velmi neslovanský, když se Rumunsku dostalo bulharského území v Dobrudži, když Turecku zůstali thráčtí Bulhaři, když Řecku připadla jižní Makedonie s 300.000 Slovany, kteří pak prohlášeni za »bulharsky mluvící Řeky«.
Největší čásf Makedonie připadla arci Srbsku, ale
122
tady se zase nedovolovalo Makedoncům, aby se hlásili za Bulhary, nýbrž byli úředně prohlášeni za Srby.
Bulharsku byl přiřknut jen nepatrný východní kout Makedonie, jenž po světové vojně byl ještě zmenšen. Uvážíme-li, že slovanské obyvatelstvo Makedonie až na malý počet tamních Srbů, po celé století zápasilo o své osvobození s Turkem i Řekem jako součást bulharského národa, pochopíme city, s jakými přijalo takovýto výsledek svých obětí a bojů. Pak také porozumíme četným kormutlivým zjevům, o nichž se časem dovídáme — a ještě více nedovídáme, neboť i projevy tak upřímných přátel Slovanstva, jako je Scotus Viator (Seton Watson) jsou u nás tajeny neb s odporem přijímány.
Mohlo by se říci, že u nás to je vlastně jen pokračování onoho způsobu, jakým se naše veřejnost chovala ke slovanské větvi makedonské odevždy. Jenže příčiny tehdejší a nynější nejsou stejné.
Předválečná neznalosť makedonských poměrů byla u nás částečně omluvitelná. Cestování po slovanských zemích se tehdy podnikalo jen za obětí a úsilí jednotlivců, jimž se toto území vymykalo drahotou a nejistotou. Jen někteří odborní učenci měli povědomost o skutečném stavu věcí; jejich hlasy pak slabě pronikaly do veřejnosti. (Velikou zásluhu si získal Dr. L. Niederle r. 1909 spisem »Makedonská otázka«, jenž pro svou vědeckou hodnotu je podnes všude u nezaujatých lidí bezpodmínečně ceněn.)
Také zápas makedonských Slovanů nebyl zjevem tak prostým a jednoduchým jako zápas ostatního balkánského Slovanstva, kde stačila jednoduchá formulka: osvoboditi Slovana od Turka, křesťana od Mohamedánce. Časopisectvu jen stačilo stavětí do nejpříkřejšího světla kříž proti půlměsíci, k čemuž stačila pohotovost slovní.
123
S Makedonií to bylo jinačí.
Předně její území, jež tenkráte bylo součástí tří tureckých provincií, nebylo zcela určitým pojmem ani zeměpisným, tím méně politickým. Ale ani národnostně nebyla jednoduchým zjevem. Slované zde tvoří jen polovinu obyvatelstva a jejich převaha spočívá jednak v tom, že druhá polovice se skládá ze zlomků všech ostatních balkánských národů, jednak že Slované jsou souvislou základnou země, kdežto druzí žijí roztroušeně a rozdrobené ve způsobě ostrovů nebo městských čtvrtí.
Dále zde nevystupoval v úloze národního nepřítele Slovanů Turek, ale Řek, živel z nejméně četných, ale tím nebezpečnější, že měl v moci chrám i školu. Helenisoval, demoralisoval.
A konečně — což bylo pro chápání makedonské otázky nejchoulostivější — poměry se staly složitějšími, když r. 1872 turecký car konečně povolil Bulharům exarchát čili samostatnou církev. Bulharský úspěch probudil u Srbů živý politický zájem o Makedonii: její slovanské obyvatelstvo bylo jimi prohlašováno za srbské, ač všichni učenci — slovanští i neslovanští — podnes považují makedonštinu za nářečí bulharské.
Otázka: je-li Makedonie srbská či bulharská počala se pak přetřásati ve slovanském časopisectvu vůbec, a protože náhodou bulharský národ neměl u nás takového hlasatele, jakým byl populární Josef Holeček pro Srby, širší veřejnost — jak časopisy tak i čtenáři — byli v makedonské otázce bez kormidla. Nejistota srážela — až na malé výjimky — každého, aby o látku tak ožehavou byť jen zavadil, tím více, že pochopitelně nikdo nechtěl učiniti ničeho na úkor Srbů. Tak se stalo, že když po četných předchozích krvavých bojích došlo k velkolepému makedonskému povstání iljindenskému
124
r. 1903 (na den sv. Ilji), naše časopisectvo nedovedlo vzbuditi dostatečný zájem pro neohrožené bojovníky, ač tříměsíční boje s tureckou armádou vzbudily rozruch Evropy natolik, že došlo ke schůzi tří monarchů v Múrzstegu.
Po světové vojně zůstal náš poměr k Makedonii týž, ba spíše se zhoršil. Nevědomost vládne dále, ač se uznává, že Makedonie představuje nahromaděnou výbušnou látku nebo aspoň klíč k tomu, aby balkánské slovanské státy mohly utvořiti svorný svaz, jenž by zamezil přístup cizím živlům a vlivům na Balkán, a jímž by se postavení Jugoslávie i Bulharska stalo skálopevným.
Před balkánskou vojnou jsme psávali bulharsko-makedonsky Skopje.
Jméno však není původu ani bulharského, ani srbského, nýbrž je památkou po prvoobyvatelích illyrských či (dle Weiganda) thráckých. Spolu s tureckou obměnou máme zajímavou stupnici těchto jeho tvarů: Scupi, Skopje, Skoplje, Oskůb. Je to stále týž zvuk, jenž jako neochvějná osa prochází — počínaje od pravěku — obdobím peonským, dardanským, bulharským, římským, řecko-byzantským, normanským, kumánským, srbským a tureckým. Ani nádherný název Justiniana Prima, roubovaný v VI. století, nedovedl barbarský název zatlačiti a udělati z pláněte štěp.
Tohoto ústředí illyrských Peonů zmocnili se již ve II. století př. Kr. Římané, aby odtud po pět set let řídili své vojenské počiny po celém Balkáně i dále; ale potom k bouřím dějin — ke vnikání cizích národů —
125
se r. 518 připojilo strašné zemětřesení a slavný makedonský rodák, car Justinian I., musil město od základu vybudovati. Jako vášnivý stavitel udělal to možná rád; každým způsobem tak znamenitě, že letopisec Prokopius prohlásil nádheru města za nepopsatelnou. Snad to nebylo plané byzantské krasořečnictví. Dá se tak aspoň souditi z dosud zachovalé velkolepé památky, dvanáct kilometrů dlouhého vodovodu, spojujícího skopskou Černou Horu se Skopljem nepředhlednou řadou cihlových oblouků, které poskytují různé záhady nejen stavitelské, vzniklé občasnými opravami, ale i číselné, neboť jejich počet je tak měnivý, že ve skopském »Glasniku profesorskog družstva« (V. sv. 4.) na str. 188 je jich »preko stotinak«, a na str. 198 již jen 55. Sám jsem se proto neodvážil jich přepočítávat, aby mi nevyšlo třebas ještě jiné číslo.
Vodovod je to jediné, co zbylo z tehdejšího města a z čeho by se mohlo souditi, že bylo vybudováno na místě nynějšího Skoplje. Ale ještě téhož století přišla na město jiná těžká pohroma ve způsobě stěhování národů (též slovanských) a za dalších čtyřista let město tak pokleslo, že teď nelze určitě tvrditi, kde stávalo. Našlyť se nedávno 7 km na severozápad u vsi Bardovců a Zlokučan při hledání stavebního kamene kusy základů původního římského Scupi. Shlédl jsem tu několik odkrytých hrobek a kus basiliky. Již v minulém století Angličan A. J. Evans vyslovil mínění, že původní Skoplje bylo jinde než nynější. Snad k tomu mínění přišel, vida, jak sedláci v Bardovicích mají koryta, žlaby, studně z římských úlomků, jak to podnes tady vidíme.
Dle srbského dějepisce M. Kostiče teprv za bulharského cara Symeona (tedy kol r. 900) »zastkvělo se opět Skoplje«. To již jistě na svém nynějším místě, na březích Vardaru, pod sypkou neogenní skalou 50 m
126
vysokou, kde dnes, na místě pevnosti, se rozkládají střízlivé kasárny, nazývané — jak tvrdí srbští spisovatelé — bezdůvodně »Dušanovým« hradem.
Po pádu bulharské říše Samuelovy r. 1018 nadešla doba řecko-byzantská, protkaná obdobími normanským, kumánským a bulharsko-asěnovským, načež zde zavládli Srbové počínaje králem Milutinem r. 1282 až do roku 1371, kdy byli poraženi od Turků na řece Marici u Černomenu. (Vuk Brankovič zde byl již jen jako turecký vasal.)
Jak s politováním píší spisovatelé srbští, není zde z této srbské doby žádných památek a mohutný kamenný most, připomínající náš Karlův a sloužící hradu jako malebné popředí, zve se opět bez důvodů »Dušanův« (dle dr. B. S. Jovanoviče [*]); neboť byl vystaven od Turků.
Nicméně je Skoplje pro Srby městem památným. Zde se Dušan prohlásil r. 1346 za cara, zde se dal korunovati, sem svolával sněmy, tady vydal svůj proslulý zákonník.
Nadešla turecká doba. Byla městu velmi příznivá. Počet obyvatel vzrostl na 60.000 (nynější počet). Turecký cestopisec Evlija Čelebi byl tu pln obdivu. Bílé, kamenem dlážděné město bylo obepiato hradbami o sedmdesáti věžích. Uvnitř bylo 10.000 domů, 2.150 krámů, 120 džamií, 110 kašen; v okolí mlelo 1.000 mlýnů.
To vše padlo v oběť požárů, jejž dal na všech stranách vznítiti rakouský generál Piccolomini r. 1689, když byl shledal, že se musí ustoupiti. Palič pohlížel na své dílo s hradu. Zbyly jen velkolepé starobylé džamie. Ty se také staly podkladem a pokladem příštího města a jsou dosud, pokud zvrácené a klamné
*. Glasnik prof. Društva, V. 4 196.
127
»pokrokářství« nezvítězilo nad rozumem a vkusem, jeho největší okrasou.
Nove Skoplje roste překotnou měrou a způsobem, obvyklým po převratech nejen na Balkáně, ale i jinde: bez kulturních a uměleckých zřetelů k platným hodnotám poražené nebo překonané minulosti. Domácí stavby, klasicky krásné a přiměřené jak podnebí, tak tradici a potřebě, ustupují odpadkovému západnímu bezcharakternímu slohu; uhostuje se zde odložená středoevropská »moderna«. (V tom smyslu jedině Rakousko si počínalo jinak v Bosně a Hercegovině a jeho zásluha není proto menší, že šetřilo starých slohů, aby se zavděčilo Moslimům.)
Ve Skoplji — jako jinde — událo se také mnoho hříchů proti Duchu svatému. Jeden z nejokatějších je zboření skvostné džamie, která se starobylým mostem, řekou a hradem tvořila překrásný obraz. Dnes místo džamie, od níž jsme viděli již jen se povalovati nádherné mramorové hlavice v rumišti, stojí moderně renesanční důstojnické kasino, lidem zvané »lokomotiva«. Srbský spisovatel S. Krakov v knize »Kroz Južnu Srbiju« trpce si stěžuje, že nezdárné stavbě padla za oběť Burmali-džamie, »snad nejkrásnější a nejstarší z XV. věku«.
Dále praví: »Z téhož důvodu — aby se prý nabylo pohledu na hrad — posečen byl s druhé strany vardarského mostu dub, jejž všichni staří letopiscové připomínali a jenž též byl nazýván ,Dušanovým'. Na něm Turci věšeli naše lidi. Jím mohl býti zachován nejlepší památník oněm mučedníkům, kteří na jeho větvích vydechli duši. Dnes zůstal jenom peň, z něhož vyráží několik haluzí, jako žaloba staleté síly, jež v něm dosud zničena nebyla.« Aby poběda byla dovršena, postaven hned vedle vojínům, padlým ve světové válce pomník tak špatný, jako se najde málokde.
128
14. Žena z Galičníku.
----------------
Přes to vše krása Skoplje dosud není zničena. Co Turci po pět set let zasévali, nemohlo být naráz požato. Vedle turecké části, vyvrcholené červenou sahatkulou (hodinovou věží), a obchodních ulic, kde k pestrosti obrazu přispívají vousatí a čilí španělští židé, je to 30 džamií, 20 tekií (tureckých klášterů), četné báni čili koupelny, mramorové studánky, spousta starobylých hánů (zájezdních hospod), z nichž proslulý Kuršumli-hán (olověný) vybudován dubrovnickou obchodní osadou ve východním slohu s četnými kupolemi a arkádami. Zřizuje se teď pro starožitnické museum.
Rovněž je nezničitelný poměr města k přírodě, tak umělecky starými věky řešený. Sice dosud padá na sta stromů za oběť dřevorubecké vášni pod záminkou vysušení a odkomáření kraje, ale podstatně se obraz nemění, ať se děje, co děje. Postavme se na mostě, rozhlédněme se dokola a přesvědčíme se! Sice uprostřed rozčílí, že pamětní turecká deska, krásně a něžně do mramoru tesaná, je zaslepeně polepená hloupými plakáty; ale brzy se ponoří zraky do koryta bystré široké řeky, kde četní barvíři namáčejí a suší fialové šátky a koželuzi valchují v sudech kůže, načež se oči rozběhnou po nádherném věnci okolních hor, nad nimiž na západě kraluje Šar-planina s hrotem Ljubotinu, tak moudrého, že si pro nynější vedra dovede zachovati pro sebe trochu mraženého. Dlouho potrvá, než se s obrazem rozloučíme.
Zvláště za noci zde rádi postojíme. Místo denního ruchu nastoupí hukot a šplouchání řeky, střídání hudeb vojenského kasina, kabaretů a kaváren, zpěv cikánů a bzukot cikád. Na stráních vysokého Vodná (na jihu) se kmitají světla jedinečného v Evropě Tropického institutu, ústavu jako malé město, založeného pomocí Rockefellerovou a řízeného (za naší návštěvy) krajanem,
129
znamenitým Drem Nohejlem. Na střeše blízkého domu vidíme hráti bio a rozeznáváme jak obecenstvo, tak obrazy na stěně i operatéra. Jižní žhavé nokturno nás pojme do své moci, z níž nás vysvobodí teprve — požárový poplach, častý rušitel zdejších nocí.
K mým podstatným poznatkům náleží i návštěva radnice, kde velečilý starosta pan Sapundžič, nás vlídně přijal pod svěžím dojmem své nedávné návštěvy u nás v Praze. (Byl u nás, aby se poučil — zda účelně a vhodně? — jak zápasiti a nakládati s městskou špínou a prachem.) Zatím, co jsme u něho popíjeli černou kávu, dovedl se se stranami dorozuměti aromunsky (cincarsky), řecky, arnautsky, turecky a snad i španělsky a cikánsky. Nepamatuji se již.
Jeť Skoplje svým obyvatelstvem Balkán v malém. Před vojnou zde bylo z 32.000 obyvatel 15.000 mohamedánů (Turků a Arnautů), 13.000 makedonských Bulharů, 1.900 Cikánů, 800 španělských Židů, 450 Aromunů, 50 Řeků kromě srbské kolonie.
Skopští Bulhaři byli počátkem minulého století jedni z prvých v Makedonii, kteří se jako Slované hlásili k životu. Zápas započali s Řekem jakožto svým vlastním národním nepřítelem. Již r. 1833 vyhánějí řecké kněze z kostela a žádají bulharské; již po čtyřech letech sbírali bohatí kupci peníze, aby založili bulharskou školu a veřejnými sbírkami umožňovali vydávání bulharských knih. Ale teprve roku 1872 dočkali se tu svého biskupa, když turecký car byl svolil k založení bulharského exarchátu. Tenkrát zdejší bulharství došlo svého práva a volného průchodu ve chrámu i ve škole, což potrvalo do balkánské vojny.
Z dob potlačovaného křesťanství je tu málo památek, ale jedna je nezapomenutelná. Je to chrámek sv. Spasa, skoro celý v zemi a odnikud viditelný. Neví se, kdy a kým postaven a jakých změn se dočkal, ale nynější
130
jeho zevní úprava pochází z časů největšího útlaku, kdy kostel nesměl dráždit musulmanský zrak či sluch ani věží, ani zvonem. Zato je svatyně schránkou obdivuhodné umělecké památky bulharsko-makedonské. Je to s úžasnou obrazností vyřezávaný přebohatý ikonostás, dílo tří debarských řezbářů. Výjevy a osobnosti biblické se rojí v bujné plastické ornamentice.
Do chrámu se sestupuje z ukrytého dvora, bělostně dlážděného mramorovými náhrobními kameny. Staneme tu jako v jiném světě. Ze skulin mezi kameny rostou trsy čarovné kytičky prkos, která nasazuje květy nejrozmanitějších barev. Myslíme, že tu jsou pohromadě řeřichy, bethunie, svlačce, slezy a bůhví co všecko. A zatím je to pořád jedno a totéž kvítí. A nic mu nevadí, že je chtě nechtě ušlápneme. Roste a kvete samo znova. Hotový nezmar. Obraz zdejšího slovanského plemene.
Až na místní úchylky, jako když na příklad v Bitolji říčka Dragor nebo ve Štipu Bregalnice si dopřejí prázdniny a pošlou ryby na dovolenou, při čemž v obyčejný den oblouky mostů a otvory kanálů nudně zívají a o trhu se udiveně rozevírají, žasnouce, že se o jejich stěny trou místo bystrých pstruhů líní vepři anebo že dna jsou vyzdobena místo přivalených oblásků stepilými stomnami (klasickými baňkami) zdejších hrnčířů — pazarný den je všude na Balkáně studnicí obrazů, ve své bezednosti i nezbednosti věčně stejnou. Ale vždy čarovnou.
Skoplje si popřává tohoto kaleidoskopu v úterý.
131
Krásná skopská dolina mi promine nedostatečné přirovnání, řeknu-li, že vypadá za jitra jako nadýchaný akvarel, podložený něžnou stupnicí mokře spojovaných tónů. Zelenomodrá obloha se v sedavé páře připojuje k modrofialovému a čokoládovému obzoru a nížina, složená ze zelených močálů a světle zlatých strnišť, přehází vpředu v oranžově a hnědě vyžehlé traviny. Barevný souzvuk ve zlaté koupeli jitřních paprsků je rázu tropického. Okolní hory jako by rodily. Výpravy vesničanů se z nich soustředěně hrnou hvězdicí cest jako pestré navlečené korále. Zdvihajíce prach, plují v oblacích. Ze severu přicházejí děti skopské Černé Hory. Ženy s vlajícími bílými závoji jedou (před sebou napříč kolébku s nemluvnětem) na koních jako kněžny a muži jako pážata drží uzdy. Těžkopádnější »blaťáci« blíží se od východu, štíhlí Arnauti a zakrslí Cincaři od západu, jižní pak kopec Vodno čili Nerezi vysílá Mohamedány, jejichž ženy neuvolňují ještě — bohudíky -— svůj kryt tak štědře jako jejich městské družky.
Vracím se do města s vesničany. Oni spěchají, já ne. Tam bude podívaná do tmy. Toho dne se nezamhouří džepence, t. j. vodorovné vrátně krámků, jež se otevírají jako oční víčka (zdvižené slouží za stinidlo, spuštěné za výklad), neboť kupcům nezbude na polední spánek času. Ruch a vzruch neustane, v uličkách čaršije (tržiště) bude stále bzučeti jako v úle. Ve víru a hemženici uvidíme jediný jen pevný bod: tureckého kupce, trčícího klidně mezi zbožím jako by byl sám na prodej. Smlouvání a domlouvání trhujícího sedláka jím nehne a naši domněnku, že je z vosku, zaplaší pokuřováním nebo ukazováčkem, jímž občas poklízí a smejčí v poddajném nose, kam se mu prst nemůže vejít.
Hybnější jsou španělští židé a křesťané, z nichž si
132
bohatší kratochvilně, leč důstojně, pohrávají s jantarovými růženci (»brojnicemi«), podporujíce vážnost svého obchodu nadepsanými průpovídkami, z nichž následující se vyznačuje dvojitým ostřím urážlivé zdvořilosti: »Cesť každému, úvěr žádnému.«
Vytáhlí dervišové, prodlužovaní vysokými okrovými čepicemi, a hodžové se stkvěle bílými šátky kol makových fezů a s dlouhými kaftany, jež jim vlají majestátně kol širokých gatí, představují v pouličním proudění zase klidnější živel, v němž je předčí jen všeho druhu bludná zvěř: kravky, telata, kozy, jež na svých samostatných procházkách se nám zdají býti menšími hovady než vskutku jsou, neboť mezi vyloženým zbožím nudí se tak inteligentně, jako by jím buď opovrhovaly nebo si byly vědomy, že na ně nemají. Zato — zdá se — budíme jejich zájem my, cizinci, neboť si nás, po očku a s reservou, dobře všimnou, jako by chtěly uhodnout, odkud jsme. Kterážto zvědavost netrápí jejich drobnější soudruhy: čuňata, psy a slepice. Ti zase sehnuti do hlubokých rýh monumentálního dláždění, jdou pomalu, ale jistě za vytčeným cílem. Nedbají, drcne-li kdo do nich, stejně jako my, kteří co chvíli staneme v proudu jako uvázlý pařez, o nějž se vlny tříští.
Vše nás pozastavuje: postavy svými kroji a pózami, skupiny malebností, hovory a trhování živostí a charakteristikou. Sedláci přinášejí a přivážejí co by prodali, a nakládají a odvážejí co byli koupili, co vše se neodbude — a také nemůže odbýti — jen tak. Ne nadarmo se takové majetkové změny nazývají u všech slovanských národů společným názvem trh, trhování. Trhá a lomcuje se pravicí neústupného prodavače, když nechce s nabídkou souhlasiti. Kdyby se koupě odbyla bez mrzutosti, obě strany by se mrzutě rozešly v přesvědčení, že prohloupily. Řvalo-li se, obě
133
13. Turkyně v Bitolji
134
strany odcházejí spokojeny, že dosáhly nejmožnějšího.
Kolem se kmitne čarovný zjev. Spěcháme za ním, jako za hvězdou. Je to sedlák, ověšený oashora aolů česnekem jako věnci ohromných perel. Nevídaná krása! Stane. Krámek jako chrámek; jako asijská svatyně. Obraz z tisíce a jedné noci. Stěny, strop, podlaha — vše opalisuje, vystláno a ověšeno perletí, vyrostlou v zahradě. Česnekové krápníky a guirlandy vznášejí se nad kupcem, sedícím v póze Budhově. Vztahuje ruku po nabízeném zboží jako Dalaj-Lama po přinesené oběti. Sedlák se svléká z pohádkové róby a poesie pod mrazivým dechem obchodu promění se v prózu. Odchází jakoby zchudlý a my ho již nesletlujem. Civíme dále a s nadšením se díváme na obraz netušený jako na posvátnou apotheosu rostliny, jež pro jižního a východního člověka je nejen potravou, ale i všelékem a která by i u nás byla více ctěna a vážena, kdyby svou vůní byla aspoň poněkud -— běda! — společenštější. Rozumíme, proč se zde na stavbách při oslavě »rovnosti« věší česnekový věnec. Zajisté na znamení zdraví. (Méně je nám jasno, proč se k tomu přidává věchet slámy, hadr a starý křám?)
Zabředli jsme v nejkrásnější část každé čaršije, mezi zeleninu a ovoce. Vidíme, že i odborné prodejny cibulové jsou neméně okouzlující. Vedle zase krámek jako z krvavých korálů. Hoří na slunci jako rudé plameny. To je samá paprika. Je tak mazaná, že nutí jednu svoji výzvu, aby se spokojila při svém munduru s barvou zelenou, čímž červená tím více burácí. Ať naházená na hromadách nebo na provázky navěšená, vypadá jako uřezané jazyky svatomikulášských nebo raději řádných, skutečných čertů (pekelně i proto pálí).
Pyramidy všeho druhu tykví kupí se po zemi jako dělové koule v arsenálu. Některé naříznuté jako rozseknutá
135
kýta vábí svou červení hejna much, jež se od černých jader liší jen svou pohyblivostí. Rozmařile se provalující bachráče rozeznáváme podle tónů a žíhání: arbuzy, melouny, lubenice. Poslední nám připomínají příhodu krajanovu, jenž si zde, neznaje dosti jazyka, přizpůsoboval češtinu slovenštinou jihoslovanštině, a když se ho ptali, je-li ženat, řekl: »Ne!« dodávaje: »Ale brzo se ožením. Mámtě doma — lubenici!« Samolibý jeho úsměv zmizel okamžitě pod docíleným dojmem.
S penězi zde zacházejí jako kluci s chycenými motýly: strkají je pod čepice a nosí na hlavě. Zmuchlané papíry také tak vypadají. Když je jich moc, není divu, že stoupnou někomu »do hlavy«, jako vůbec chápeme, že zde lze právem mluviti o jižních »horkých hlavách«, neboť v největších jižních parnech se zde nosí ohromné huňaté beranice. Kožišina vůbec je zde parádou po celý boží rok, a to nejen jako lem, ale i jako podšívka, zejména u majetných měšťáků. Již Xenofont ve své Anabasi (VII. kap. 4.) líčí, jak řečtí vojáci v Thrakii záviděli domorodým teplé beranice a kožichy. Vzpomínal jsem při tom na nedávno zesnulého učence srbského Cvijiče, jemuž dělalo starost, zdali byla též na Balkáně doba ledová, jako je to dokázáno o poloostrovech apeninském a pyrenejském. Podařilo se mu to zjistiti obtížnými výpravami do neschůdných hor. Snad by bylo stačilo, kdyby si byl býval všiml módy, která se zde z těch chladných dob zachovala, jak dokazuje Xenofontovo svědectví, a která je pouhou zaostalostí lidu, jenž se dosud nedovede při tom všem ve žhoucích vedrech ani slušně zpotit.
Z nás se lije stále. Hledíme, abychom procházku již skoncovali. Opouštíme čaršiji a jdeme kolem kovárny, kde kovají vola. Udělali mu to pohodlné. Svázali nohy, provlékli silné bidlo, položili ho naznak a on, polo
136
vise polo leže, spokojeně se na nás, mimojdoucí, mezi operací dívá. Netrpí jako naše kravky, které často, bolestí zmoženy, postříkají zadkem kováře i ostatní, takže si potom ubozí, jako by plakali, lítostivě utírají tváře; nikoliv arci od slz.
Zatáčíme domů kol hospody, nesoucí pyšný název »Hotel u Ochridského jezera«, a rozlehlá kaluže, jejíž odolnost' je nám ve zdejších vedrech již dlouho nápadná, se zdá býti uměle pěstěnou reklamou.
Malé cikáně si na nás ťuká kartáčem o bedýnku. Máme si dát očistit obuv. Dnes již po kolikáté? »Samo od prašine! [*] volá klučina, hádaje naše myšlenky. (To stojí jen polovinu.) Bodejť! To tak! To by všechny naše »prachy« praskly na váš prach!
*
Smějeme se na klučinu a on na nás. Maže černě kamarádovi bosou nohu a začíná mu ji leštit kartáčem, házeje po nás očkem. Tropí si žert z mezinárodního přísloví o kovářově kobyle a ševcové ženě? Či z nás? Z naší spořivosti? Naznačuje snad kavalírsky, že se mu nejedná o obchod, ale jen o výkon, jejž zbožňuje? Možná. Pak chvála klučinovi! Chvála jeho vtipu, vyjádřenému s nevinnou rozmarností! A zejména chvála jeho idealismu! Česť všem nadšeným plnitelům svého povolání; tedy i těmto! Konajíť své dílo s obdivuhodným zájmem. Vrší je s nadšením uměleckým. Jděte Balkánem od jihu k severu a uvidíte, jak ve stavu cidičském přibývá nejen křesťanů, ale i nedbalosti a netečnosti. Makedonský cikán si cení svého úřadu. Staví jej vysoko a ne každou obuv uzná za hodnu své umělecké ruky. Viděl jsem, jak cikáně s pohrdavým posuňkem odepřelo cíditi zablácené selské opánky,
*. Jen od prachu.
137
které »nahoře«, v Srbsku, by vykartáčoval bez odporu každý »čistač«, arci se stejnou lhostejností a netečností, jako když leští lakýrky, se kterými se makedonský cikán něžně pomazlí. Ví, co koná a proč to koná: přispívá vlastní rukou k lesku své domoviny. To je jeho právo a povinnost' a odtud čerpá ono sebevědomí, s jakým si vás, jako nějaký ouřada, předvolá před svůj pouliční tribunál přísným zaklepáním na bedničku, nebo tímtéž sigálem vám rozkáže, abyste na bedýnce vyměnili nohu, když je s jednou botou hotov.
Zvláštní tvor — makedonský cikán! Trvale usedlý, zachovává si všecky zvláštnosti, které mohly projiti cedníkem ustáleného bydlení. Jeho odlišnost, nejen zevní, ale i nitrná, se nám jeví najmě o trhu, kdy se jeho figura kmitne množstvím. Zejména od selských skupin se odráží.
Selské postavy se stkvějí bělostí majestátních krojů a jasem barev, kráčí však klidně a zvolna, přiměřeně šatu, jenž je slavnost sama střihem, malebností, výšivkou. Sedláci jdou vážně, skoro těžkopádně, jako by chtěli každým rysem a posuňkem vyprávěti o opravdovosti, tíze a tragice života.
Kolem nich se mihne párek ohadřených cikánů, do černá osmahlých, ale ti, ať jdou do práce nebo z ní, plynou lehce a hbitě (nevadí, že hbitost' má třebas jen ten cíl, aby si mohli o to déle poležet). Připadají, jako bezstarostně poletující vrabci. Táta si v kroku laškovně pohrává s nemluvnětem, jež cikánka tiskne k ňadrům. Jako by jim byl život hračkou.
A není. Naopak. Žijí v opovržení a živí se tak těžkou prací a tak malým výdělkem, že, když před nějakou dobou chtěli ve Skoplji zrušiti jejich čtvrť a přesaditi ji asi hodinu ode města, obchodníci se tomu vzepřeli a řekli:» Kdo nám bude tak těžce a tak levně pracovati?
138
Jediným omastkem života je jim hudba, jejíž jsou vášnivými a — v makedonském smyslu — odbornými pěstiteli. Na krámu, kde vyhrává gramofon, visí jich očima i ušima stále celý hrozen. Večer před otevřenou kavárnou, kde hrálo české trio, blyštily se ve tmě jejich zuby a oči tak zuřivě, že krajan soused, jenž byl právě přijel z Čech — hlavu plničkou hrůzostrašných pověstí o nebezpečích kraje — ukázal na krajního, šeptaje mi s úděsem: »Ten by si na nás zobl, kdyby nás dostal někde za rohem!«
»Toto!« opravuji ho. »To jen má tak rád hudbu. Chcete-li se něčeho o zdejších cikánech zvědět, zeptejte se našeho hoteliera, jenž tu má několik obstarožních cikánek ve službě. Má je k úklidu a říká, že se je nebojí nikam pustiti. Jsou živel poctivý. Cikáni zdejší by prý svého člověka sami ubili, kdyby něco odcizil. On s nimi má jen tu nesnáz, že jsou vybíraví v jídle. Když je najímá, vymiňují si, kolik dostanou chleba a sýra a hlavně, že nesmějí dostati masa. Patrně zbytek jejich asijského náboženství. Cikáni sem přišli z Východu někdy ve XIII. či XIV. století. Jaké bylo jejich náboženství, těžko říci. Tady se nedrží žádného čili všech. Jsou eklektiky. Je jim jedno, ke kterému se kdo z nich přiznává; svátky držejí všelijak. Jsou jakýsi průměr všech náboženství. Chtějí zevně vyhovovati všem a vnitřně jsou všem cizí. Řeknete snad, že nedospěli tak vysoko, aby k některému zplna přilnuli, ale může tomu býti i naopak. Možná, že jsou povýšeni nade všecka. Zatím je jen jisto, že stojí mimo ně, tak jako mimo všecko jiné úhrnné myšlení a cítění svého okolí. Jsou v tom dokonalejší Židů. Za půl tisíce let, co jsou na Balkáně, se zde událo úžasných převratů a změn, zevních i vnitřních, zejména došlo k velikému pohybu obyvatelstva od jihu k severu, když sem vnikl půlměsíc, a pak zase nazpět, když Turek ustupoval; ale
139
cikánů se nedotklo nic. Povoz dějin jimi projede jako mlhou a nezanechává stop ani jako loď na moři. Neznají velikých starostí člověčenstva jako celku a jakékoliv idee lidstva se jich nedotknou ani jako déšť skla. Nepřekvapuje-li to u jejich kočovných soukmenovců, je to přece jen nápadné u zdejších, kteří svou prací se snaží, aby se vklínili v celek, jemuž chtějí býti užitečným článkem.«
Krajan, jako by ani neposlouchal, povídá jen: »Chamraď! Brak lidstva!«
»Přijde na stanovisko a pak na to, které stanovisko je tu na místě. Jsou jistě živel z jiného světa a s jiným vnitřním světem. Neví se nic o jejich původu, ale všimněte si jich lépe a poznáte, že pod jejich nevábným povrchem se ukrývá spousta kultivované elegance, která, jako jiskra v popelu, oživuje při vhodné příležitosti. Značí-li atavismus u nás sklon k vlastnostem pračlověka, u nich vystupuje jako sklon — k přepychu. Zdají se býti potomky věkovitých velmožných kast, jichž tradice není živočišně zcela zapomenutá. Jen duchovně. Probouzí se a pronikává i z jejich hadrů, které bývají někdy látány s podivuhodným zvláštním vkusem, nikdy ledabyle. Všimněte si kterékoliv cikánky, mladé či staré, a pohlédněte, jak švarně si zatkne růži do vlasů nebo za ňadra, jak švižně pak kráčí! V každé je ukryta — dáma. Ostatně to tady, v hotelu, uvidíte, až při úklidu na chodbách některá najde zbytek cigarety: jak fešně vás požádá o oheň! A ještě více budete překvapen, až se babka se svou kořistí schoulí do koutka jako chumel cárů, a přece elegance křivek cigaretového dýmu bude jen pokračováním elegance, obsažené v onom ranečku chudoby a mizerie. Ani stáří nedovede setřít ztepilosť údů, nedovede nahrbiti páteř, nedotčenou nouzí a bídou. To nelze vysvětliti jen uchovalou štíhlostí. Příčiny musí býti hloubeji.
140
Nevyhýbajíce se práci — jak nám toho jednou dal zvláště nápadný příklad cikán, jenž v největším slunečním žáru pletl v poli s neuvěřitelnou hbitostí košíky ze stébel, jež mu chlapec z okolí snášel a připravoval — dovedli si zachovati stejnou měrou i sklon k blahobytné zahálce, aby se v dané chvíli dovedli oddati i rozkošnické rozmařilosti. Představte si kteroukoliv jejich ženštinu, že by byla módně oblečená, a uznáte, že se může objeviti v nejlepším prostředí, nikoliv jako maska, ale jako spolučlen. A všimněte si některý večer na náměstí cikánské kapely, jejíž členové jsou již v západnickém oděvu, a podivíte se, jak každý z nich vypadá jako židovský komerční rada nebo jeho příbuzný. Poznáte, že celému kmeni neschází než blahobyt, aby se představil jako kasta kultivovaných požitkářů. Teď zatím je to jen hudba, která jako opium nahražuje jim náladu, nedosažitelnou jinak než přepychem. Některým z nich je hudba i obstojným živobytím, zatím co jiní nosí (jednotlivě!) přes Skoplje na zádech celé trámy, podložené hadrovitým rancem, který v době odpočinku slouží výborně za podušku. Večer se baví zpěvem, zurlou (píštalou) nebo topanem (bubnem), za nějž jim stačí v nouzi i hrnec nebo bedna, neboť i na těch dovedou mistrně vyluzovati neuvěřitelné rytmické obrazce, dědictví Orientu.«
Moje přednáška krajana nudila. Přestal jsem házeti hrách na stěnu. Neposlal jsem ho do cikánské čtvrti, jejíž filigránské chatrče jsou sice z hlíny a z plechu a z všeličehos jiného (bezmála jako ulita chrostíka žlutirohého), které však někdy jsou s vybraným vkusem vyzdobeny květinami, z nichž majestátní slunečnice zdají se býti nejčastějšími a nejvěrnějšími přítelkyněmi cikánů. Nevypravoval jsem mu o cikánském kolu, k němuž spěchalo asi čtyřleté škvrně a s komickou
141
opravdovostí dospělé fifleny kladlo si na tělíčko zpředu novou, břitce růžovou látku, koketně se po každém ohlížejíc, aby klidilo uznání a obdiv. Nelíčil jsem mu, jak ostrý rytmus vylákal chorobnou dívku, již ven vynesli, na nuzné koberce položili do chládku a hlavu tak podložili, aby nemocná mohla aspoň svým krásným okem, když ne nožkami, se zúčastniti jarého reje, vzdouvajícího oblaky prachu. Tenkráte ani křesťanský městský mladík neodolal, aby se nestal členem plesajícího řetězu k pobouření celé své rodiny, která ho potom násilím po dlouhém zápasu vyrvala z prostředí zneuctívajícího. Tím méně jsem krajanovi povídal o staré cikánce, která na naší chodbě na holých dlaždičkách spávala a ráno se dělívala o svou snídani se synem vojákem, jenž jí přicházel časně navštěvovati. Se zájmem sledovala nemoc mého syna, jenž po týden nesměl ničeho požiti než čaj. Přinášela mu jej každého jitra a jednou mi pravila:
»Dnes se mi zdálo, že ti přijela žena, aby sama uvařila tvému synovi čaje.« Takový sen měla cikánka na oněch tvrdých dlaždičkách naší chodby.
Ani jsem s ní tenkráte nerozdělával velký hovor. Neměl jsem času. Spěchal jsem ven, neboť bylo to v úterý, v den pazarný.
Koná se koncem července v Kučevišti, tři hodiny na sever od Skoplje.
Ale zrovna tak (velkolepě totiž) vypadala o něco později pouť u sv. Ilji, dvě hodiny opodál na západ.
Rozdíl v poutích, jež se konají — jako u nás — v den chrámového patrona, závisí jen na tom, je-li
142
14. Sv. Archanděl u Kučeviště
nebo není-li u kostela klášter. Klášterní pouti jsou krásnější.
Klášter — počátek, souhrn a konec středověké moudrosti — ujal se také u balkánských Slovanů. Bulharští, a po nich ještě více srbští panovníci, horlivě je zakládali a spoustami vsí a jiným majetkem hojně obdarovávali. Chrisovuly (věnovací listiny) jsou vítanými dějinnými prameny.
Také lid hojně přinášel. V Prilepu mi vyprávěl starý občan, že klášter Treskavec, tři hodiny vzdálený a držící více než padesát vsí, měl ve městě ještě nedávno dutjan (krám), kam se snášely dary všeho způsobu: obilí nebo jehňata atd. jako oběti, aby se dítě nebo žena z nemoci pozdravily a podobně, což vše dva epitrofové (čestné osoby z občanstva) zapisovali, spravovali a v neděli do kláštera odváděli.
Toho všeho ubývá, ač lid ke klášteru dosud lne. Y Treskavci za naší návštěvy sloužili bezplatně dva chlapci jako pasáci, na poděkování bohu, že se uzdravili. Matky je tam daly.
O poutích klášter přiláká okolí z široka daleka. Ze
143
vsí a měst přijdou věřící i nevěřící. Moslimové buď jako hudebníci za výdělkem nebo jako trpící nemocní za světcem, v nějž také věří.
Již v předvečer je klášter ve stavu obležení. Pěšky, koňmo i vozmo přicházejí celé rodiny s pokrývkami, poduškami a potravinami, zaujmou prostorné jizby a široké pavlače, ba i trávníky kolkolem, neboť noci jsou teplé. Kdo přijel na koni či oslu — muž či žena — odepne sedlo nebo dřevěný samar a má podušku. Když jsme v takový den pod sv. Pětkou u Ochridu za žárného odpoledne chladili v potůčku dýni, abychom si pak líbezným jejím vnitřkem zchladili hrdla a ukojili žízeň (k čemuž je zvláště vhodná), trousily se kolem nás bez ustání bíle oděné ženy s vlajícími závoji, choří na koních, cikáni s muzikou, prodavači s cukrovinkami, hokynáři s obloženými osly, městské slečinky s frajery, ctihodné matrony s obtloustlými pantáty. Nemocní a trpící jdou se modliti, zdraví a mladí jdou se baviti.
Vlastní nával je arci ve svátek. Sjíždějí se na pomoc mniši (neboť kláštery jsou jen slabě obsazeny, často jen jediným mnichem), přifrčí auta, jimž se musí vyhýbati proudy vesničanů. Vše je nabito; kostel, nádvoří, nejbližší okolí. Ohlušující vřava je klášteru vyrovnávající náhradou tišiny, která tu jinak po celý rok vládne. Vše se slévá v jediný šum jako hukot pěn pod jezem. Hromady svíček jdou na dračku. U kostelního vchodu pop podává jednou rukou k líbání ikonu, druhou mává kropáčem, žehnaje. Před ním na stolku objemná mísa přijímá všeho druhu papíry a mince. Sotva přívalu stačí (pop totiž; mísa je dostatečná). Stěží jen mrkne hněvným zrakem po klučinovi, jenž měl dosti náboženského zájmu, aby líbal a se nechal pokropiti, ale nikoliv potřebných prostředků, aby za to zaplatil. Šidba nevinná. Lid je vesměs
144
15. Svatba v Galičníku.
------------
čestný, jak dokazují nádoby s penězi, vyložené v kostelích bez dohledu.
Pracně se dostaneme dovnitř chrámu a v dusnu ztěžka vydržíme. Škoda! Dojemná a krásná podívaná na vše: na lid, popy i kostel. Slohovost krojů nabývá působivosti zbožnými výrazy postav. Všichni se tlačí ke kaluděrům s chleby, jež, byvše posvěceny, z polovice se vrátí, z polovice zmizí pod pultem. Popové činí vše, pravda, jako stroje, ale jak jsou při tom velebni! Neboť v té chvíli jsou skutečně nadlidskými trpiteli a utrpení vždy krášlí (ba, snad vůbec jen utrpení). Jsou zmořeni a zmoženi. Výborně modelované hlavy se lví hřívou, s mikádem středověkého pážete nebo s vlnami, splývajícími po ramenech jako Kristu, nabývají potem, tekoucím po stráních, lících a nose, tvrdého bronzového lesku, jakým uchvacuje Donatellův Jan Křtitel. Barevně jsou jako oživlé ikony, jež se za nimi na vysokém peřestném ikonostatu vrství řadami do výše. Stali se v té chvíli samým božstvem. Jako by byli sestoupili se stěn, pomalovaných vážnými postavami mučedníků a proroků, svatých a světic, nad nimiž se v kopuli vznášejí svatí evangelisté s Kristem Pantokratorem. Celá starobylá budova je prosycena do základů tajemstvím. Její věkovitá architektura, vždy výmluvná, rozezvučí se teď slavně jako varhany. Jsou to akordy, v nichž se slučují hlasy různých dob — vždy ke chvále boží. Sloupy a klenby vyznívají společnou modlitbou pokolení a věků, neboť nejsou dílem okamžiku, ale souhrnem snah, ovládnuvších doby, jež plynuly jako řeka. V proudu topil se jedinec a zůstala práce všech. Její autor sluje tradice, což značí společnou duši řady pokolení. Monumentálnost spočívá v kázni mas (při níž smrť jedince nic není), a nikoliv v ojedinělém nápadu umělce. Velký umělec není než vyvrcholení všeho, co
145
předcházelo. Zevšad cítíme veliké diktáty, překračující meze lidského věku. Rozkaz vznáší se nade vším, nad malbami i nad architekturou, jež podmaňují celistvým dojmem jako defilující armáda pokolení století.
Lépe, než ti uvnitř, mají to mniši a ďáčkové venku. Pobíhají, dohlížejí na kotle s polévkou a masem, jež se vaří pro všecky účastníky. Slévá se s nich též, ale je přece jen příjemnější roznášeti »monastyrskou« rakii, děliti porce, říditi velké krmení.
Rádi bychom se jich leccos optali, ale bojíme se rušiti a másti. Zastavíme však protopopa se širokým fialovým pásem, městského hostě, jenž se klidně prochází, představujeme se mu a ukazujeme své ověření: doporučující list bělehradského patriarchy, Jeho Svatosti. Ale běda! Prota listinu přečte a bez dojmu vrátí se slovy nečekanými. Rozpomínáme se, že jsme již jinde poznali, kterak »autokefalnosf« (ve slovném překladu: svéhlavost) zdejší církve jde až ke kořenům. Nikdo si z nikoho nic nedělá. Vzácný rys zdejšího demokratismu, jihoslovansky typického.
Kněžský a mnišský stav je stejnou mosaikou lidských povah, jako ji nalézáme všude jinde. Dekorace hávů může působiti jen zevně, na okolí totiž, nikoliv dovnitř, za mravní podstatu nositelovu.
Za to nás jiný kněz ochotně vodil po kostele, kde se zatím bylo uvolnilo; ukazoval a vysvětloval i to, co nás nezajímalo, na příklad život a osudy malovaných svatých. Při svatém Dimitriovi poznamenal, že se někdy maluje se psí hlavou, kterou byl vskutku obdařen na nějakou dobu za trest, že se k Bohorodičce, když ji jednou na loďce byl převážel, choval příliš galantně.
Poděkovali jsme veselému staříkovi a zmizeli v rozvlněném moři lidu, který odslouživ bohu, věnoval se
146
teď samému sobě a světu. Ora (kola) vířila na lučinách. Dudáci svištěli, cikáni bubnovali. Jejich zurly řezaly uši i vzduch, kroužky sedláků pěly starobylé písně, měšťáci drnkali na kytary, nebo týrali udýchané harmoniky na nádvořích, na pavlačích, v jizbách.
V jedné světnici umístil se cikán vhodně u dveří, aby, kdo odchází, mohl mu vtisknouti do čela kovový dinár, jenž se tam, podoben hvězdě, blyštěl tak dlouho, dokud nemusil ustoupiti následujícímu; pak se skulil hudci do klína.
Tento způsob honorování byl jen obměnou placení, jež jsme byli již poznali v Oktisu, vesničce za Strugou na albánské hranici (kam jsme si zajeli prohlédnouti právě objevenou mosaiku římské lázně). Tam babky obcházely svaté, zobrazené v ikonostasu, a těm, v jichž působnost' náleželo zhojení jejich bolestí nebo splnění tužeb, nejen odříkali modlitbu, ale, naslinivše papírový dinár, vlepily jej svatému do tváře. Některý byl penězi doslova zaslepen. Cikánu se arci platilo až potom, kdežto svatému napřed; ale to se patří u každého advokáta.
Splynuli jsme teď, v době veselí a hovoru s družným lidem a brzo jsme museli odpovídat na všelijaké otázky. Důležité bylo, jsem-li pravoslavný?
»Ne.«
»A která víra je u vás?«
»Nejvíce katolická.«
»Platíte mnoho kněžím?«
»Mají většinou službu a stanovený důchod.«
»My jim musíme za vše platit zvlášť. A teď se to pořád mění. Před vojnou to bývalo takhle: Pětkrát do roka přišel mi do stavení pop světit vodu — dal jsem mu 20 grošů. [*] Oženil jsem se — dal jsem mu
*. groš — 40 par; 100 par — 1 dinár.
147
zas 20 grošů. Umřel jsem — opět jsem mu dal 20 grošů. Pokřtil mne — dostal ode mne 10 grošů.
Správná aritmetika, neboť člověku usnadňovala vstup do života a odchod ztěžovala. »Je to pěkné,« povídám, »že je u vás lacinější se narodit než umřít, ale jak to, že oženit se nebo umřít stojí stejně? Či je vám to jedno?«
»Nám ne, jen popovi.«
»Také bych myslil. Vždyt se ženíme z dobré vůle a umíráme jen, že musíme.«
»Obojí musíme. Obojího je třeba.«
Můj protějšek se vítá, objímá a celuje s novými příchozími. Opakuje se výjev, jakého jsme neustále svědky a jenž se nejen zdá, ale vskutku je jednou z podstatných příčin poutí. Známí či příbuzní se shledávají a střídají otázky a odpovědi povrchní i podstatné: »Jak se máš?« — »Co mám chleba, všecek ve mně; co mám šatu, všecek na mně.« Sdružují se i cizí navzájem a stará babka ptá se ženy, která vedle s hochem stojí nějak smutně jako osiřelá vdova: »Máš-li muže?«
»Mám.«
»Bohatá jsi! A kdo je tohle?« Ukazuje na chlapce.
»To je mi syn.«
»Budiž ti živ!«
Slova a věty jako tesané z kamene.
Monumentální hovor monumentálních typů. Takové jsou i jejich hávy.
Babka pokračuje:
»I já měla muže. Umřel dávno. Od těch dob, jak je bůh nade mnou, nedotkla se mého líce ani voda, ani mýdlo, ani mužská ruka.«
Z okna patříme do doliny pod monastýrem. Na zelené ploše luk sevřených lesnatými stráněmi modrofialových stínů, svíjí se a rozvíjí bílé pohyblivé ornamenty,
148
protkané červení. Mládež — mužská a ženská, každá zvláště — jsou rukama sepjaty v řetězy, oživované hrou dud nebo frul (píšťal). Vše má tvrdou, pevnou formu, jako střihy košil, gatí, sukeň. Vše věkovité, i když starověkost a starobylost je představena květoucím mládím. Jeť ono jen pupencem na staletém, tisíciletém samorostlém pni.
Letíme dolů, mezi ně, kde obraz sice pozbývá zajímavosti ptačí perspektivy, ale nabývá půvabů zase jiných, rovněž neodolatelných. Svatý Ilja či Archanděl na to vše pohlížejí vlídně z houštin černohorských lesů a skalních strání a jejich vrásčité stěny se tentokráte opravdu usmívají. Proč ne? Vždyť je to jen jednou do roka.
Jednak je to patnácte set metrů vysoký rovnoběžkový bezlesý hřbet severně nad Skopljem, tvořící rozvodí Černého a Středozemního moře; jednak se tím rozumí jednáct vesnic, které na jižním úpatí v délce sedmi hodin od západu takto po sobě následují: Čučer, Gornjani, Banjani, Gluvo, Brazda, Mirkovci, Kučevište, Ljubance, Pobužje, Brodec a Ljuboten.
Až na poslední, šmahem arnautskou ves, obyvatelé nás zaujmou naráz svým jednotným prvobytně slovanským a od celé Makedonie odlišným typem, osobním i krojovým. Jejich stkvostný zjev vyplove napovrch v každé směsici tržního reje. Upoutá bělostí a monumentalitou a vyvolá touhu, abychom navštívili kraj, k němuž ze Skoplje nemáme daleko. Jen se bezděky ptáme, pohlédnuvše k severu na světle lysé horské svahy, pod nimiž jsou Černohorci doma: proč se jim
149
tak říká? Proč sluje jejich domov Černá Hora (za Turka Karadagh)?
Na to není dosud žádné odpovědi.
Arci nynější lysosť Černé Hory neznamená věčnosť. Touto vlastností dnes trpí všecky hornaté kraje, které byly blízké oněm částím Středozemní mořské nádrže, na jejichž pobřežích plála starověká kultura; její žár sežehl stromový porost od Malé Asie až po Dalmacii. Na Balkáně samém se její dosah zřetelně rýsuje hranicí pralesů. Jenže v tom případě by název Černá Hora ukazoval na veliké stáří, na dobu předslovanskou, a pak by bylo zase záhadou, proč se název Černohorců vztahuje jen na těchto několik vsí a nikoliv také na obyvatelstvo severního úbočí, osídlené ponejvíce Arnauty, které, dle předválečných pojmů, náleželo ke Starému Srbsku?
Ovšem jest tady podstatně jiné obyvatelstvo, o němž mi továrník p. Salvaro v Uroševci, rozený Dalmatinec a bývalý český student, podával zajímavé zprávy. Dle nich tito Arnauti jsou částečně potomci dávných dalmatských přistěhovalců. Při převládajícím moslimství je tam, jak to u Arnautů starosrbských často bývá, rozšířeno i katolictví. Mluvil tam s jedním farářem, od něhož k svému podivu slyšel, že mu buly (mohamedánské ženy) občas tajně přinesou dítě s prosbou, aby jim je pod slibem mlčenlivosti pokřtil, z čehož plyne, že tam pod moslimskou rouškou dosud tlí původní katolictví.
Jsou tedy severní stráně černohorské hotovým rubem jižních svahů, kde naopak Černohorci nejen neměnili ani národnosti, ani náboženství, ale kteří projevují přímost a mužné, důstojné sebevědomí. Mohli se odjakživa dívati na obyvatele skopské nížiny s vrchu — očima i duchem. Nejen žili výše, ale i stáli výše. Sociálně totiž.
150
Kdežto dole vládla begovština čili soustava velkostatkářská, kde venkovské obyvatelstvo žilo závisle na čiflicích (dvorcích) v nuzných chýších, jen jako deputátníci, familianti, bezzemkové, jako otrocká rája, jíž nepatřila ani ta duše s tělem: oni byli vždy svobodní lidé a samostatní hospodáři na monastýrských, později vakufských [*] pozemcích.
Jejich vsi s mramorovým pozadím hor a se sytě zeleným popředím polí, zahrad a luk jsou jako malá města; patrové polokamenné domy jako drobné paláce; muži a ženy jako zemani a zemanky, zejména potkáte-li karavanu jízdní, kde ženy v sedle se blyští jako kněžny, i když mají před sebou napříč kolébku s robátkem, v kterémžto případě muž dvorně vede koně za uzdu.
Jak poloha vsí ukazuje, začalo se zde kdysi pastevnictvím, které se dosud pěstuje (bačilo-salaš, hlavní pastýř-bač; srovnej se slovenským báčou). Vzhůru nade vsí jsou dosud pastviště. Dolů pode vsí jsou zahrady, pole, vinohrady. Na koho se země nedostalo, šel do světa na práci: na dunděrluk (nádeničinu) a drvoštěpství, nebo na řemeslo jakožto pekař či kamnář (furunluk). Jen z Kučeviště a z Mirkovců nemusil dosud nikdo nikam.
Jak rostla hospodářství dbalejších či šťastnějších sedláků, tak přibývalo rolné půdy, která se na počátku ohraničila — červenou šňůrou, vedenou od stromu ke stromu, než obrostla křovím, živým plotem, (jako v Anglii). Pěstovalo se stromoví ovocné a přálo se ostatnímu; a tak projíždíme tu někdy hotovým parkem. Rozkošný kraj! Na poli pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice, konopí, tabák; v zahradách salát, kapusta,
*. Vakuf — turecká záduš. Turci, když vzali monastýrům pozemky, věnovali je džamiím.
151
cibule, česnek, fasol, brambor, dýně, okurky, patlidžany, paprika; na stromech hrušky, jablka, slívy, ořechy, mandle, meruňky, broskve.
Horské svahy opatřují každou ves říčkou, která se zove dle vsi: Banjanská, Kučevištská a tak podobně. Odtud se vedla voda až do Skoplje do Mustafpašiny džamie a do Kuršumlihánu.
Již z dálky každá osada vypadá, že bychom v ní čekali panské sídlo. Uvnitř sice v těsných ulicích se pnou vysoké domy, dotýkající se navzájem prejzovými střechami, a v otevřených půdách (utrijích) jako na pavlánech se bělají postavy zdobně oděných žen jako aristokratických dám, ale nenaleznem tu žádných zámků či letohrádků. Jsou tu panská sídla, ale ta náležejí Pánu všehomíra. Není nebo nebylo tu vsi bez kostela. Kostely jsou věkovité, památné. Neznámý počet zřícenin je roztroušen po krajině. To zvyšuje ráz a půvab podivuhodného kraje, ukrývajícího ke všemu v hlubokých úbočích tajemné monastýry. Každá ves mívala jeden (kromě kostela).
Chrámy, stejně jako selské domy, jsou omšelé, ale nám to nepřekáží. Přispívá to k hloubce dojmu. Cítíme van aristokratismu, bez něhož by nesčetné svatyně nebyly mohly vzniknouti a jenž jako by býval přešel svojí estetickou stránkou i ve zdejší lid a jej pronikl. Stará kultura ze všeho dýše a vábí k pobytu.
Stařičké svatyně jsou nevyčerpatelným zdrojem studií pro odborníky. Nejzápadnější sv. Nikita z Čučeru (se starou školou), lepě vybudovaný z cihel v řeckém slohu po vzoru Milutinova chilandarského chrámu, sv. Bohorodice v Kučevišti a zejména skvostný, hlouběji v horách ukrytý sv. Archanděl, jsou vesměs odshora dolů plny maleb většinou krásně zachovalých. Spolu s monastýrem v Pobužji prošly neporušeně
152
bouřnými dobami, kdežto znamenitý chrám sv. Nikity v Lubotenu mnoho utrpěl. Sv. Ilja (v horách jako náš Karlštejn) je vlastně skalní doupě. Hlouběji v údolí jsou zříceniny sv. Spasitele a Blagoveštenje, kamž všude, bohužel, vlézti nemůžeme. Chrámy náležejí vesměs druhé srbské stavitelské době (závěrek Milutinovské). Vznikly kol r. 1330, ba sv. Archanděl je snad z počáteční doby turecké, kdy ještě stavba křesťanských kostelů nebyla pronásledována. Cihlové arkatury oživují zevní dojem klasických budov. Nejsou to záduše panovníků. Nápis lubotenské svatyně mluví výslovně o zakladatelce »paní Danici«. To potvrzuje naše tušení, že kraj těšil se pozornosti domácí šlechty, kulturně rozvité.
Krásou, slohem, duchem zdá se nám, že kroj lidu je odleskem těch dob, ač je zřejmé, že je skoro celý vyráběn doma. Je to samá vlna nebo konopné plátno. Je to původní slovanský kroj bez cizích součástek, bez živlů řecko-byzantinských nebo tureckých, na Balkáně tolik převládajících. Žádných džamadanů nebo jelků, dolam neb anterií. Žádných obloučnatých výkrojků a fantastických orientálních výzdob. Ani stopy po nekonečných a složitých spirálách, jimiž se jinde vrstevnatě pošívá jemné sukno. Mužům prostě visí přes plátěné gatě řasnatá košile, ploše širokým červeným pásem skoro až pod paží obtočená a bohatě a umělecky bílou nití vyzdobená; k tomu ještě beranice a vlněná bezrukávná halina, široce černým lemem obtáhnutá — to je vše. Připomíná to bulharské Šopy, nebo horaly hercegovské, bosenskou Ramu, charvatskou Liku.
Také u žen převládá bílá barva až na rumělkovou zástěru a krásné, hnědé a modře vyšité široké pásy na rukávech košil od ramene k zápěstí, kde se rukávy malebně vysoko ohrnou. Na prsou si ženská ručka
153
sice pohrála s barevnými nitěmi v bohatých a ladných vzorcích, ale jinak zůstává vše monumentálně jednoduché. Přepychově ovšem působí černé vrstvené řásně na zádech a zejména nádherná úprava hlavy s mohutnými vlajícími dlouhými závoji, při čemž obličej je bíle ovinut zvláštním, charakteristickým způsobem: barevný pásek, pestrý a zdobný, obepíná přes závoj hlavu od podbradku k temeni. Líce svítí jako ruměnný trojúhelník. Závoj má ze spodu zakrývati ústa skoro až k nosu — doklad, že úprava hlavy měla kdysi dovolovati, aby se, když třeba, celý obličej snadno (po turecku) zakryl. Typy, často sličné, bývají někdy jen hyzděny černými skvrnami, jež jim malují cikánky na čelo nebo spánky, aby se - zahnala nemoc.
Když si lid ze střižené vlny a ze svého trdleného konopí utká látku, střihne a ušije si košili i roucho, vyšije a vyzdobí si šat, pak musí jeho zjev působiti celistvým dojmem; a konalo-li se to vše dle společných podání a staletých zvyklostí — což značí vypěstění a vypulérování tvarů a vzorů dle genia nadaných neškolených jedinců — nemůže býti jiného výsledku než monumentální svérodé umění, to tím více, že se pěstuje — od útlého mládí. Od svého osmého roku vysedávají dívky celé zimy pohromadě, zhotovujíce si výbavy pro celý život. Svoji výtvarnickou práci sprovázejí zpěvem, to jest hudbou a poesií. Nuzné jizby, v kterých se to děje, jsou skutečnými uměleckými lidovými akademiemi. Také se jejich členové dělí na třídy: první obsahuje tvůrčí talenty, kteří v mezích tradice básní nové formy; druhá třída zručně vše napodobí; třetí se snaží pracně udržeti krok s předešlými.
Jsme tu na vše zvědavi a všichni jsou zvědavi na nás.
»Odkud jste?« ptá se sedlák.
»Z Československa. Z Prahy. Jsme Češi.«
154
Řekl jsem mu mnoho a nic: z toho všeho neměl o ničem pražádné povědomosti. Vykládám tedy: »Byli jsme dříve pod Rakouskem jako vy pod Tureckem. Teď po vojně jsme samostatni.«
»Koho máte za krále?«
»Máme republiku.«
Zamyslil se, a nikoliv bez rozpaků, povídá: »Republika je lepší — co?«
Choulostivá otázka. Zejména v tomto kraji. Mám snad vykládat, že pro nás je to forma jedině možná? Nezabřednu při tom?
»Za Rakouska«, pravím, »poznali jsme monarchii, a teď máme již po sedm let republiku. Mohu ti říci jen tolik: Bohatí mají všeho jako tenkrát, a chudí nemají zas nic jako dříve. A kdo byl dříve darebákem, ten jím zůstal, a nanejvýše se snad změnil některý z těch druhých.«
Na radu našeho krajana Dra Nohejla podnikli jsme prvý výlet ze Skoplje do kláštera Matky.
Je to autem tři čtvrti hodiny na jihozápad. Jede se skopskou rovinou při Vardaru a u Saraje se zahne na jih přes most u ústí Tresky, která teče proti nám z hlubokého skalního úštěrbí. Modravé hory, které jsou teď překrásným pozadím osamělé stepilé džamií, kolem jejíž pobledlé, smutné tváře pelášíme, zakrátko zase slouží za základnu klášteru, jenž na pokraji soutěsky visí na strmé stráni jako obrázek, obrostlý smokvemi, morušemi, révou, zelením. Monastýr Matka.
Auto se vznáší kolem arnautské vsi, skáče přese všecko jako koza a stane u obrovské temné těsniny,
155
jejíž tvrdé boky si řeka dere boky, nebot nemá ani ždibce břehu. Roklina jako kamenný hrob. Také se jím mnohému již stala; nedávno jedné Angličance, která se pustila po příkrém svahu po kozí stezcé. Jinakých cest v tomto horském bludišti není. Věc tím ošemetnější, že kout vábí svými poklady, starými chrámy. Může se k nim jen po vodě, ale loďka nebývá vždy po ruce. Pražský byzantolog, profesor N. L. Okuněv, se k nim vydal přes kopec a s druhé strany se bezvládně musil šinouti po sypké stráni. Při tom vyplašil z přečetných děr protější stráně na sto orlů, kteří nad ním kroužili s takovým řevem, že z toho brzo přestal mít radosť.
Tam, v tom tichu jinak nepřetržitém, tkví v půltisíciletém snění tři něžné osamělé svatyně: za řekou sv. Nikola, s této strany sv. Nedelja a sv. Ondřej. Dále na východ ve výši 1.100 m stojí sv. Bogorodica a tři hodiny na jih sv. Dimitrij, známý názvem Markova monastýra (dle klamné zprávy, že jej postavil Králevic Marko), důležitý pro dějiny umění.
Ke skupině patří ještě nad Skopljem sv. Pantelejmon ve vsi Nerezi na hoře Vodnu. Jeli jsme sem pod ní, ale chrámu jsme neviděli pro husté kaštany. Jsa o dvě stě let starší ostatních, je praotcem všech. Podle zachovaného nápisu byl postaven r. 1164 Řekem Komnenem a posvěcen lékaři sv. Pantelejmonu. Má uvnitř obrazy i jiných ještě svatých »doktorů«, a protože je kol vsi všude hojně léčebných pramenů (pod něž se tamní Turkyně chodí koupati), je patrno, že souznačné názvy: slovanské Vodno a řecké Nerezi, nejsou náhodné, ale že místo má svoji léčebnou minulost.
To vše s gigantickou kulisou přírody tvoří končinu hlubokých dojmů. Pohlédneme odtud k severu, na skopskou Černou Horu, obsazenou také hustě svatyněmi a kláštery, a uvědomíme si, že skopská nížina je
156
sevřena dvěma šiky pevností, nikoliv arci vojenských, nýbrž tvrzemi zákona božího.
Chrám, svým účelem modlitebna, je ve skutečnosti mnohem více: je modlitbou samou. Člověk, tvoře chrámy, chtěl vyjádřit dvojí: pokoru i vzlet, přiznati slabost a projeviti touhu po síle. Došel k souzvuku krásna, jež spočívá ve spojování protikladů. V tomto zanícení tvořil nejvyšší a nejhlubší umělecká díla.
K této tvorbě byl puzen touhou, aby se mu objasnilo tajemství života. Od svého procitnutí hledal odpovědi na tuto otázku všude kol sebe. Ale marně. Nezbylo mu, než obrátiti zraky do sebe. Prázdno, stejně tělesné (samota), jako duševní (nevědomost), je duši nesnesitelné. Nesmíří se s ní. Vydrážděná neproniknutelnou rouškou, jež jí odpírá odpovědi, duše promítá na prázdnou plochu neznáma vše, po čem touží v pocitu své slabosti a nedokonalosti: vybájí si obraz síly a dokonalosti. Neschopna, by si odmyslila svůj vlastní tvar, promítá jej na prázdnotu jako kladný obraz vlastních nedostatků; vtiskuje na ni positiv svého negativu. Pravit francouzský filosof: Semblable á l'idée de moi-méme, celle de Dieu est née et produite avec moi, des lors j'ai été créé — podobna představě o mně samém, představa o bohu se zrodila a vytvořila, odekdy jsem byl splozen.
Všecka náboženství, všecky církve mají odevždy týž cíl: pojiti lidské nic s věčností, pozemskos s božstvím. Úloha těžká a cíl daleký. Na jeho dosažení jsou lidské ruce krátké. Církvím nezbývá než předstírati božský původ. Nabízejíce se lidstvu za prostředníky mezi světem tímto a oním, jednu paži tyčí vzhůru, ukazujíce k nebi, druhou podávají smrtelníkům jako na pomoc tonoucímu. Pravicí hrozí, připomínajíce zákony boží, levicí hladí, konejší, utěšují a vedou. Hlásají spravedlnost a trest, a musí slibovati současně i milosrdenství
157
a odpuštění; neboť nezbývá jim nic jiného než budovati mezi oběma póly most, jehož oblouk vede od boha přes anděly, svaté, blahoslavené, biskupy, kněze a starší církve až k prostému hříšníku. Je to přechod od tvrdého zákona přes lítost a pokání k odpuštění a milosrdenství, jež značí úlevy a ústupky.
Bez nich nelze s člověkem ničeho poříditi. Církve to vědí. Protestanství, přísnější v životě a konání, ulevilo v obřadech a formalitách. Katolictví, strohé v ritu a povýšené celibátem, je shovívavější v životě. Korán sice nutí svého věřícího, aby se pětkráte denně »klaněl«, což značí do roka 1825 prostocviků, ale tato »bohoslužba« ve spojení s povinným mytím není než tělesně zdravý úkon, ve svých okolnostech lidu velice potřebný. U Israelity splývá náboženství s plemenností a vezdejším životem k nerozpoznání; pravověrec si připne na čelo Desatero kdekoliv a kdykoliv, aby svoji modlitbu vykonal, jako zase v kostele mluví s kýmkoliv a o čemkoliv, tak že rozdíl mezi ulicí a jeho chrámem mizí a v synagoze to pak někdy vypadá jako — »v židovském kostele«.
Kde se církev snažila zachovati si jen svoji výši, aniž by se vhodně vklínila v život, národové chátrají nebo zcela zacházejí. A zase naopak: církev stojí tím pevněji, čím hojnější je její dotek se zemí. Nesmí se štítit ani politiky. Musí dopustit, aby se její vznešený háv v pozemském prachu ploužil, a je ovšem její velikou starostí, aby se příliš neucoural.
A právě v tomto ovládání své vlečky je pravoslavná církev největší mistryní.
Můj známý, Srb, mi řekl: »Nevěříme v nic, nevážíme si svých popů, ale na svou církev dopustiti nedáme; máme ji rádi.« Bohatší na obřady než církev katolická a jista svého malebného účinu, může býti o to volnější a svobodnější. Zasahujíc bez ustání v život lidu, činí
158
ho tím více na sobě závislým, čím větší důvěrnost si s ním dovoluje. Dekorační výprava popova ať v chrámu nebo mimo chrám připouští, aby si počínal všude bez okolků, aniž by se potřeboval bát o ztrátu své vážnosti. Může se volně s ostatními oddati veselí v rodině i v krčmě; může — jak jsem jednou viděl — o třetí hodině ranní s cigaretou v mávající ruce procházeti městem s rozjařenými svatebčany: jeho dlouhý vlas a vous, jeho vážný háv a vysoká kamilavka mu obrátkou vrátí snadno zase vzezření důstojnosti, obraz světce, ať nedím samého Krista. Pětkrát do roka přijde do domu světit vodu; účastní se rodových slavností; v kostele světí stále liturgie (chleby) a proskurníky (bábovky) pro hřbitovní hostiny, jež se konají třetí a čtyřicátý den po pohřbu a pak ještě jindy a k nimž vidíme stále nositi svěcená jídla s vínem a rakijí pod bílými ubrusy v proutěných košíkách, požehnává úrodě, zažehnává nemoci — čímž vším a mnohým jiným bezděky přispívá nejen k udržení těsného poměru, ale i k zachovávání církevních předpisů v domácnosti a hlavně k šetření přísných postů. Za takových poměrů netřeba se nikomu starati o návštěvu kostela; kněz na ni ani nepočítá, leda by šlo o pouť, křtiny a pod. Na Cetyni kdysi přede mnou vyhnal kostelník kluka z kostela, praštiv ho čepicí a vzkřiknuv: »Tady nemáš co dělat!« (Bylo to v neděli o mši.) Ve Smiljevu jsem se divil, že jsou v kostele samé vdané ženské a pak jsem se dověděl, že je tak i jinde a to proto, že svobodné děvče vůbec do kostela zásadně nemá chodit, leč třikrát do roka: na Květnou neděli, na velikonoce a o Velkém třídenním postu.
To vše je možné u pravoslavné církve. Starobylý chrám, podobný svými obrysy pokorně klečícímu, působí na lid nejen architekturou a malbami, ale také — řídkostí okamžiku. Tajemné stíny a břitká světla
159
s bohatými ikonostásy a bezčetnými svatými na stěnách uvádí u vytržení. V »carských dveřích« (uprostřed ikonostásu) se vynoří z vln zlatého roucha popova hlava, jehož šediny se stříbřitě lesknou kolkolem. Jen gloriola schází, aby mohl představovati světce, ba dokonce boha Otce. Obláčky kadidla opatřují nebeskou kulisu a kouzlu obrazu podléháme i my, cizinci a nevěrci. Takovému nadzemskému zjevu neublíží, když si někdy i při obřadech, jako jsou svatba nebo křtiny, zažertuje. I nám je milé, když, posvětiv koljevo (vařenou pšenici s cukrem) a podav každému po špetce, s přívětivou tváří podá mísu a pozve nás, abychom též požili. Může s podstavce své vznešenosti kdykoliv sestoupiti, aniž se musí obávati, že mu jej někdo za zády odnese. Nerozčiluje se, že si ženské mezi obřadem obstarávají své klepy, že jim děti na rukou vrní a kluk že někde v koutě zkouší novou »mundharmoniku«. (Jen u sv. Nedelje u Bitolje jsou snad trochu přísnější, soudě dle nápisu uvnitř kostela, že »se zde kouřiti zapovídá«.) Obřadům se dává přednost před kázáním a zato se raději při hlášení oddavek oznámí, že to které děvče je chudé, že nemá věna ani výbavy, a že se prosí o příspěvky. Po případě se i udá, čeho je zejména třeba: prádla, šatu či nábytku.
A lid vyslechne, poslechne a přinese. Přinese vše, co může, a odevzdá epitrofům, církevním starším, kteří vše přijmou a spravedlivě odevzdají.
Jsou to čestní lidé, jež obec k tomu vybere, aby obstarávali církevní hospodářství. Když jsme přišli k Matce, byli kolem kostela. Vlídně nás vítali, vedli do chrámu, ukazovali staré malby, představili nás stařešinovi kláštera (igumanovi). Jeden z nich, skopský kujundžija (zlatotepec), nám ukázal, co vše již pro chrám vytepal.
Ptáme se, je-li zde dneska pouť. Vidímeť četnou
160
16. Smiljevky.
--------------
návštěvu, arci trochu — dle našich pojmů — podivnou. Skupiny měšťáků jsou rozloženi po trávníku a baví se hudbou, nebo se krmí; na klášterních pavlačích se sluní lůžkové součásti nebo dokonce i suší prádlo.
Dovídáme se, že to jsou lidé, kteří zde jednak v celách tráví letní pobyt, jednak jsou to nedělní výletníci ze Skoplje. Klášter je jim ochotně k službám jako přístřeší.
Pěkný zvyk. Tvoří poslední článek v onom řetězu, jímž církev splývá se skutečným životem a kterým jej na sebe zároveň připoutává.