Ctění o Makedonii: Cesty a studie z roků 1925—1927
Ludvík Kuba

 

IV. TÝDEN SVATEB V GALIČNÍKU

 

1. Petrov den  (93)

2. Svatby se počínají  (98)

3. Rodičům naposled pro vodu  (102)

4. Pro nevěstu  (107)

5. O svatbě a po svatbě  (113)

 

1. Petrov den

 

Pro Galičník nejslavnější den v roce. A veliký. Nevměstná se do čtyřiadvaceti hodin. Začíná bůhví kdy předtím a trvá bůhví jak dlouho potom, neboť značí předně návštěvu »pečalbárů«, kteří z ciziny nepřijdou na chvilku, a za druhé značí období svatebních slavností. Svatby se zde konají jednou do roka, všecky současně — a zdejší svatba sama pro sebe potřebuje týden, ba, se svými předehrami a dohrami, ještě více. A tomu všemu dohromady se říká Petrov den.

 

Nejkrásnější dny v roce, nejdelší a nejteplejší! To pro Galičník, v jehož výši rostou už poslední stromy, něco již znamená. Zde není hospodářství, políčka, zahrádky. Zde neznají bujarého podzimu s veselou sklizní kukuřice a se zpěvným vinobraním, zde není rozpustilých obžinek a radostného česání ovoce, po čemž všem je jinde venkovanu milo a snadno očekávati zimu. Zde si brzo začnou podávati ruce větry všech světových stran a na zimu se nikdo netěší nejen pro sníh, který dovede osamotiti Galičník na dlouhou dobu, ale i proto, že zimě předchází smutná předehra: mužští, kteří zde nemají obživy, opouštějí rodiny a jdou do světa nejméně na rok. Vracejí se teprve na některý »Petrov den«.

 

A snad právě proto se pak slaví všecky svatby najednou. Je to jásavá doba nejen sluno-, ale i domovratu. (Jen zřídka se někdy oddavky konají v září na den sv. Jiljí.)

 

93

 

 

Arci, kdo zná Galičňany, jejich podnikavost a sklon, prováděti vše ve velkém, po továrensku, by snad řekl, že i hromadné ženění a vdávání je toho důsledkem. Ale mýlil by se. Je pravda, že mají pevné formy a podrobně propracované předpisy stejně pro výrobu svých kačkavalů (sýrů) jako pro slavení svateb, ale zmenšení výloh jsou cílem jen v prvém případě; v druhém nikoliv. Galičňan spěchá a spoří po celý život, ale ne o svatbě. Ta trvá dlouho a stojí od 20.000 dinárů výše. (Jsou pamětníci, že přišla na 100.000!) Také odpadá podezření (jinak při jejich chladné vypočítavosti oprávněné), že by se chtěli současnými oddavkami uhnouti přílišnému zvaní a hostění, když tu žijí jako jedna rodina; ale svatební domy jsou v ty dny proměněny ve společné jídelny a na hostinách se mohou vystřídati všichni, kromě žen, které nemají doma mužů.

 

Řemeslnost výroby je jen u popa, ale nemáme svědomí, abychom mu to vyčetli, když musí z nízké dusné svatyně vyslati do světa za jediný den až 40 hotových párků!

 

Za naší návštěvy připadl svátek svatého Petra na úterek, vlastní oddavky se měly konat ve čtvrtek na to a my přijeli již v neděli před tím — ale nepřišli jsme brzo. Naopak: předběžné slavnosti počaly již ve čtvrtek hostinou u ženicha, načež následovala zvaní, jež jsou několikerá. Ženich zve osobně »na stroj«, t. j. zve svaty na koních; nevěstina strana zve »na vodu«, t. j. na velikou slávu, když jde nevěsta svým rodičům naposled pro vodu, a »na svatju«, t. j. na pečení svatebního bochníku, k čemuž ženichova strana pošle zváti mladou ženu.

 

Nás stihly první svatební dojmy v pondělí ráno, když jsme vyšli, abychom se nechali unésti pohledem na město, které jako by se sesouvalo prohlubní Galičnické

 

94

 

 

řeky do údolí Radiky. Za ní západně trčí hora Koráb a táhnou se četná pásma albánských hřbetů. Srovnáváme vše se svojí mapou, když se pojednou vzduch počne otřásati mocnými ranami, které ozvěnami ochotných skal houstnou v hromový příval. Tak mohla asi zníti některá čísla omračujících symfonií světové vojny. »Bubnová palba«, dím si v duchu, a mám pravdu. »Zatopali topanete« — zavířily bubny, jak praví jedna zdejší píseň. Cikánské kapely z Kičeva, Gostivaru, Tetova vyhrávají před domy ženichů, nevěst, svatů. Takové kapely se skládají jen ze dvou živlů: ze dvou, tří velikánských bubnů a ze dvou, tří orientálských píštal, zvaných zurly, jež nahražují naše klarinety. Bubny počaly. Bilo se do nich s největší zručností, ale také s největší silou. Když se k tomu připojily pronikavé a ostré hlasy zurel melodiemi orientálních tónin, představoval jsem si, tak že mohla asi zníti starozákonní hudba, při níž padaly zdi Jericha. Nebylo mi při tom do smíchu, ať byly nápěvy táhlé nebo rychlé, teskné nebo skotačivé. Dojímaly, zařezávaly se do duše, nerozveselovaly. Splývaly s krajem, s jeho tvrdými a ostrými skalami. Tato jednotnost porážela.

 

Průvodčí mne, zadumaného, pozoruje; usmívá se a praví: »Letos to nic není. Bude jen devět svateb a sešly se jen čtyři kapely. Jindy jich bývá osm, devět, když je svateb více. Letos mají bandy jen ženichové, jindy též nevěsty.«

 

V mysli se kmitají obrazy z apokalypse. Tak bude jednou zníti volání k poslednímu soudu.

 

A myslím při tom na »mladožeňce«, nebo, jak se zkráceně říká, na »mladence«. (Ženich se zove mladoženja nebo mladoženec a nevěstě se říká mladoženka, nebo mlada, oba pak slují mladoženci; název nevěsta patří mladé ženě do roka.) Co při tom všem cítí mladé

 

95

 

 

duše? (Chlapci se žení do dvaadvaceti, dívky do osmnácti let.) Jak se jich dotýkají tyto zvuky, podobné hromobití a nářku meluziny?

 

Nepřiléhá vlastně dojem k významu chvíle? Není to odzváněná hrana bezstarostnému mládí? Není to vážný úvod k vlastnímu životnímu zápasu? Nečiní se tu uzávěrka prvého životního období, aby se s novým zhodnoceněním sebe sama vstoupilo do příštího, kde na nás teprv doléhají zákony přírodní (tudíž i božské) s veškerou svou tíhou a neúprosností? Není to volání k velikému soudu, tentokráte jen k prozatímnímu?

 

Vyčítal jsem si, že vše tak tragicky chápu, ale když jsem později naslouchal chorům žen a dívek, jež sprovázely obřady starými zpěvy, jednoduchými a monumentálními jako klášterní sbory mnichů, a zapisoval tyto klasické popěvky, shledal jsem, že se nematu. Tvůrci tohoto kultu v zašlých dobách rovněž vše chápali jako konec jednoho a počátek druhého životního období, jako osudový přelom, při němž praskají větve na kmeni rodiny, jak to líčí píseň:

 

 

96

 

 

12. Galičňan.

 

----------

 

 

Čerešňa se od kořen korněše,

(třešne od kořen odnož vyhnala)

devojka se od kuťa (domu) deleše (dělila).

Od kořen se korneše,

od tatko ne se deleše.

Od vrše (vršku) se klaňaše,

od majka ne se deleše.

Vetki parovi (větévky) naďaje (padají),

od braťa ne se deleše.

Široki lisje (listí) paďaje,

od sestri ne se deleše.

 

Toť přece óda na bolesť! Spolu věcná vysvětlivka jejího výměru: zatlačování vrostlé představy jejím opakem. Loučení — nikoliv však rozloučení. I to se připouští u kmenu rostlin, ale není odvahy, aby se připustilo při kmenu rodiny, v čemž obsažena zároveň záhada příbuzenství jakožto zdroje sil přitažlivých i odpudivých a jejich stálého, nevykořenitelného zápasu. Ten je obsahem života, ba jeho podmínkou, neboť věčně se opakující přitahování a odpuzování jednotlivců není než dýchání člověčenstva jako celku.

 

Blížíme se k cikánům. Zde již nepůsobí ozvěna a výkon zní jednodušeji, i když ne slaběji. Tím více zurly pronikají v sluch. Pištcům nabíhají tváře i šíje do puknutí a »topandžijové« mažou do topanů nejdivočejšími pohyby. Divíme se jejich svalům a plicím, ale divíme se též povlaku jejich bubnů i našich bubínků, že neprasknou jedny i druhé. Hudci se obrací po nás, aniž by na okamžik ustali. Touží po naší pochvale, po obdivu. Projevujeme jej, usmíváme se, ale nálada, do níž jsme byli vtěsnáni, nás neopouští ani při nejskotačivější melodii. Ze všeho nám stále zní refrén havrana, jejž Edgar Allan Poe nechává ve své básni

 

97

 

 

krákorati: Never more — nikdy víc! Zde to platí zakončenému dětství a mládí.

 

Lid však ví, že nezbývá, než vstoupiti v příští život směle a pevně, s jasem aspoň v oku, když snad nemožno v srdci.

 

Petrov den je tímto způsobem vítán.

 

 

2. Svatby se počínají

 

Nechci lekati, řka, že nás druhého dne o čtvrté ráno probudila prudká palba a že, jak pochopitelno, mně přišlo nejprv na mysl vypravování zdejších lidí o tom, jak jejich kraj ještě dlouho po vojně trpěl od sousední Albánie, se kterou se bělehradská vláda mazlila z politických příčin, co zatím razbojník Kaljoš mohl přes blízké hranice vpadnouti do Galičníku a odtud beztrestně (protože lid nesměl nositi zbraně) odnésti patnáct milionů ve zlatě. Proto nemeškám dodati, že po přestřelce následoval vpád nikoliv Albánců, nýbrž jen cikánů, jejichž topany (tympány) se zvukem sice velmi dobře připojovaly k puškám, ale spolu připravovaly přechod svištícím zurlám. Svatební slavnosti počínaly tedy pro nás, unavené a ospalé, nikoliv příjemně, ale zajisté efektně.

 

Již jsem toho mnoho nepospal, ač bych se byl rád o to pokusil; ale, chtěje k tomu cíli zabodnouti zraky do určitého bodu na stropě, shledal jsem, že v mé světnici stropu vůbec není, nýbrž že jsem se jako host zde octl opravdu před přátelským krovem. Arci nutno dodati, že moje noclehárna se nejmenovala světnicí, ale čardakem, což značí místnost otevřenou čili pavlač do budovy vhloubenou, která však ve zdejším

 

98

 

 

chladnějším pásmu není otevřená a s čardakem má jen to společné, že nemá stropu.

 

Že i hambalky poskytovaly dosti místa pro nějaký uspávači bod, nezapírám, ale sušená skopovina, jež se na nich houpala a jež byla již po ránu přezkoumávána spoustou dbalých much, bránila zrakům, aby se někde s klidem soustředily.

 

Po delším přemítání (duševním i tělesném) opustil jsem lůžko (jinak výborné), popřál očím božskou snídani pohledem na prohlubeň, nad níž právě unikal opožděný měsíc před časnou jitřenkou, a záhy jsem se vydal ven, na obchůzku.

 

Devět barjaků (praporů) vesele se třepotalo jarním vánkem nad svatebními domy.

 

Jak by ne! Vytáhli je po bůhvíjaké době z bůhvíjakého zášeří a pustili na svěží vzduch. Víme, co dělá psík, když se odváže, nebo hříbě, když se pustí ze stáje!

 

Chodil jsem od barjaku k barjaku. Kromě několika erárních praporů byly většinou rozmanitých barev a rozličných vzorů, vesměs vkusně, slohově, heraldicky sestavených a kreslených: kříž se čtyřmi půlměsíci v rozích, nebo kruh se čtyřmi kříži v polovici každé strany a j.

 

Bylo mi vhod, že se lidé u mne zastavují. Dovídám se, že každá rodina zde kdysi mívala svůj rodinný prapor. »My jsme byli vždy svobodní, samostatní!« ubezpečují mne s pýchou. »My jsme kmen Mijaků, sousedi Brsjaků« (ukazovali na jihovýchod). »0 našich obou kmenech se ví již před tisíci a více léty, ještě za bulharských carů, kteří sídlili v blízkém Ochridě. Car Samuel pocházel z naší končiny.«

 

Mohli bychom mluviti o aristokratičnosti zdejšího lidu v jeho způsobech a důstojné vlídnosti, kdyby neporážela

 

99

 

 

jeho demokratická rovnosť, projevovaná nejen balkánským tykáním, ale tím, že zde není sluhů, podruhů, žebráků. V mnohém si připomínáme Černou Horu (též postavami a podobnými kroji, zejména jaké nosí Vasojevici), ale tam je odpor k práci a sklon k pyšné panovačnosti, zjevné zejména vůči ženě, jejíž postavení je pod normálem lidské důstojnosti, kdežto zde žena, třebas by byla po náboženském ustanovení podrobena muži, je mu rovna.

 

Prvý dojem zesilován je dalšími. K přepychovým ženským krojům se pojí dlouhými věky vžitý ceremoniel pro všechen vzájemný styk. Jen tenkráte, když člověk v í, jak má s kým jednati, je jeho chování volné, totiž prosté rozpaků. Jako se vlak pohybuje svobodně jen na pevných kolejích, tak je i člověk svoboden jen v pevné stanovených a vžitých řádech.

 

Navštívili jsme tři ženaté bratry našeho hostitele, kteří žijí v rodném domě. U vchodu jsme byli přijati muži, ženami i dětmi vřelým stiskem ruky a pozdravem: »Dobre došli!« k čemuž jsme odpovídali: »Dobre našli!« nebo »Bolje našli!« Ve světnici nejstaršího bratra za účastenství všech došlo k vlastnímu uvítání a po vzájemných dotazech po zdraví a rodinách podáván byl ratluk (cukrovinky), pak sladko (zavařenina s vodou), černá káva a rakie.

 

Domnívali jsme se, že je tím návštěva domu, to jest všech tří rodin, skončena; ale chyba lávky! Druhý bratr nás vedl do své vedlejší světnice, kde se obřad i hostění opakovaly, a pak se šlo k nejmladšímu. Rozdíl byl jen v hovorech, k nimž zavdávaly podnět zejména velké rodinné fotografie, zobrazující hrdiny, padlé v předválečných osvobozovacích bojích proti Turkům, nebo zesnulé v cizině. Prostorné a světlé pokoje, třebas byly částečně opatřeny západním nábytkem, uspořádány jsou v zásadě po stáru: kolkolem

 

100

 

 

se táhne nepřetržitě pohovka, krytá koberci a poduškami.

 

Odcházeli jsme z domu jakoby od obřadních slavností, ale venku jsme byli svědky — částečně i účastníky — jiného a to opravdového obřadu.

 

Proti nám kráčel ženský zjev, pod prudkými slunečními paprsky vskutku oslňující. Světlé plochy nažloutlého vlněného kabátce se střídaly s rudými a nachovými plochami těžkých řásní, bohatých výšivek a tkané zástěry; blyštící se barevný hedvábný šátek, stříbrný pás a zlatá mince doplňovaly nádheru.

 

Žena spanilého typu, růžové líce a důstojné skromnosťi stanula u prvého z našich průvodčích a podala mu čutoru, která jí s prstu na řemínku visela. Nádoba byla na plošných stranách hojně pomalovaná a věnečkem a penízky vyzdobená. Jmenuje se karta. Žena řekla: »Da blagoslovite!« (Kéž požehnáte!)

 

Přítel vysvětluje: to je »zovačka«. Zve »na vodu«, to jest na svatbu; podává nádobu s vínem, jehož si však smí připiti jen osoby starší, vážnější. Ke zvaní je volena jen »nevesta«, to jest mladá žena. Velikou stříbrnou sponu na pásu (pafty), »nizalky« (visící dukáty) a mahmudije (turecké tolary) jí půjčil ženich, aby ukázala jeho dary, přichystané pro »mladou« (nevěstu).

 

Mužští přijímají »kartu« po řadě, řkouce: »Da ste blagoslovena! Ednuš za vek, da se kerdosajet, i na pomalí da si ičšekate, šo je ubavo vo sečiji kuti, i na muščulci da se bereme.« [*]

 

»Zovačka«, berouc zpět »kartu«, odpovídala ženatému: »I vo vaša kuta da dajet Gospod!« [**] a neženatému:

 

 

*. Budiči požehnána. Jednou pro včky ať jste všichni šťastni, ať se toho (svatby) i u menších dočkáte, ať je v domě vše krásné, ať se dočkáme i poslíčka (jenž zve na krtiny)!

 

**. I ve vašem domě ať tak učiní Pán.

 

101

 

 

»I na tvoja glava da dajet Qospod, da si iščekaš!« [*]

 

Přišla řada na mne. Odříkával jsem, jak se mi předříkávalo. Ale to nestačilo. Musil jsem složití daň ze svých let a připiti si.

 

Pak žena vstoupila do domu, aby plnila svoji úlohu dále.

 

»Toť sezve pomalu celý Galičník!« povídám.

 

»Ovšem,« zní odpověď. »Zde jsme všichni jako jedna rodina!«

 

Do večera jsem nevěděl, na kolik svateb jsem pozván a kam půjdu.

 

 

3. Rodičům naposled pro vodu

 

Chodit z rána a z večera pro vodu byl od pravěku počátek a konec denního pracovního pořadu venkovských žen a dívek. Potřeba jen hmotná, tělesná, ale neúprosná. Tedy zákon; něco vyššího, oč není sporu, čemu se nutno jen pokorně podrobiti. Kdo se pak ponižuje, bude — dle slov Písma — povýšen. Tak se i stalo. Duše lidu se tak octla na výši, s jejíhož zorného úhlu se jí výkon jevil vlastně obřadem; ba dovedla jej mravně i umělecky hodnotiti. Učinila jej předmětem nebo aspoň motivem bezčetných písní. Posvětila jej svým uměním.

 

Galičňanci učinili ještě více. Vybájili proň apotheosu a přiřadili ji ke svým svatebním obřadům. A vybájili dvě: jednu jako předehru, druhou jako dohru veliké výpravné opery, jež sluje galičnická svatba.

 

Ta se skládá vlastně jen ze dvou dějství: v prvém

 

 

*. I tvé hlavě ať dá Pán, abys se dočkal (svatby)!

 

102

 

 

se přiveze nevěsta na koni do ženichova domu, kde je do rána hlídána ženskými, v druhém se konají oddavky. V předehře jde nevěsta svému rodu naposled pro vodu, v dohře (o půl páté ráno po svatbě) jde po prvé pro vodu ve svém novém domově.

 

Jednoduchá kostra. Je však utajena v řadě týdenních slavností, jimž z uměleckého stanoviska jen vytknu, že předehra vyniká krásou nade vše, co potom následuje.

 

Dnes za to ovšem nikdo nemůže. Původně ženich prostě nechtěl dovoliti, aby jeho vyvolená ještě v poslední chvíli byla podrobena povinnosti. Číhal na ni s kamarády, překážel jí a nevěsta musila si bráti na ochranu zase svoji družinu. Bývaly rvačky, žertovné i opravdické; někdy se i střílívalo. Z toho vznikly stkvělé nynější průvody s rozžatými loučemi, se zpěvem a hudbou, jež doprovázejí nevěstu ke třem studánkám, načež se v ženichově domě celou noc hoduje a veselí.

 

Kdo dovede, af si představí za měsíční noci galičnický skalní amfitheatr a v něm devatero průvodů! (Bylo devět svateb.)

 

Sezývaly k nim čtyři cikánské bandy, otřásající Galičníkem.

 

Mohl jsem se zúčastniti svatby kterékoliv; přátelé mne však vedli k Jordánovi, jehož dům plál vysoko nad námi, ozářen velikou hranicí. Před ní se rýsovaly postavy hudebníků. Mrštnými pohyby závodili se šlehy plamenů. Jedni mazali do bubnů, druzí poskakovali, pištíce na zurly. Satanská idyla, kousek infernální domácnosti, při níž útulnosť představena postranním loubím, upraveným pro hudce k pohoštění a pohově. Zůstalo mi tajno, kdy jí užívali: vzduch a skály se otřásaly ranami jejich bubnů celé dny a celé noci.

 

Šlapu namáhavě do kopce, chtěje s ostatními udržeti

 

103

 

 

krok. Drásáme se po cestách, jímž se tímto názvem činí nesmazatelná křivda. Opírám se o majestátní hůl, aniž při tom majestátně vypadám. Když mi ji vnucovali, mračil jsem se; když jsme přišli, ohlušeni intrádami cikánů, na kamenné nádvoří, děkoval jsem jen jí, že jsem se mohl s vynaložením posledních sil vzepnouti a za slavnostních zvuků s povinnou důstojností kráčeti přes oslněný dvůr jako v opeře vévoda, ubírající se přes jeviště. Vše kolem divadlo, já v něm též herec. Přede mnou dům palácového skoro vzezření s obsazeným balkonem; ze dvora kamenné schodiště, na němž muži ve strohých úborech a ženy v přepychových robách. Planoucí hranice rozkrajuje břitce postavy na ostrá světla a tvrdé stíny.

 

Líbáme se se ženichem, vítáni matkou, a zdravíme se s ostatními. Ale slova neslyšíme, ani svého, ani cizího. Sluch zalit zvukem jako zrak jasem.

 

V domě všude plno: na chodbách, na schodech, ve světnicích.

 

Jizby v prvém patře proměněny v jídelny dlouhými, nízce podepřenými prkny, z nichž sestaveny prozatímní lavice a stoly při stěnách i uprostřed tak, aby se lehko překročovaly i se vším, co na nich pro nás přichystáno. Šestnácté století; obraz od starého Breughela.

 

Všichni nám podávají ruce. Všem září zrak radostí, že jsme se přišli s nimi poveselit.

 

Hospodář mne vede do rohu, kde sedí pop a stařešinové ; prosím však, abych směl dřív ještě na balkon. Pohled na Galičník lákal a podívaná se již počínala: na stráních se již objevovali světélkující hadi, plazící se mezi domy. I měsíc se právě vyhoupl a zalil vše stříbrem.

 

Přistoupí ke mně mládec a podává mi »boriny« (louče); je čas, abychom se vypravili i my. Sestavujeme

 

104

 

 

se na nádvoří, zapalujeme louče a průvod se hne za zpěvu:

 

 

Odit moma na voda so dve stomni šareni.

Od dolu idet ludo mlado, je iskrši stomnite.

Vikna mome da plačet: lele, bože, što stana!

Kak šte kaža na mama, jof, aman, aman! [*]

 

Byl jsem jako ve snu. Kongres bludiček? Či slet nočních duchů? Připadal jsem si jako jeden z nich. Aspoň, než jsem počal klopýtati a se káceti. Duchové neklopýtají. Těm je jedno: cesta necesta. Mne musili přátelé vést.

 

Ostatním se šlo dobře. Jsou zvyklí. Ale měli zase jiné rozpaky. Šel proti nám jiný průvod a ten pěl zase jinou píseň:

 

Čekaj, tatko, studena vodica,

čekaječi na porti zaspalo.

 

 

*. Jde dívka na vodu se dvěma nádobami pestrými. Zdola jde nerozumný mladík, rozbije jí nádoby Vzkřikne dívka : Ouvé, bože ! Co se stalo ? Jak to povím své mámě? Ach, bědu, běda!

 

105

 

 

Niti mome, niti studena vodica:

ovolku je od kjerka odměna! [*]

 

Dovedli se sice na tenké stezce a prudkém svahu proplésti a udržeti rovnováhu, ale zato se jim melodie zapletly a dlouho trvalo, než je zase rozmotali.

 

Přiznám se, že jsem toho večera neuviděl ani jedné nevěsty a tedy také ne, jak nabírá vodu. Přes hodinu tonul jsem jen ve starostech, jednak abych zachoval zdravé údy, jednak abych se nalapal obrazů, jež se kol mne střídaly.

 

Když jsme se vrátili k Jordánovi, cítil jsem, že jsem náležitě utrmácen, a když jsme zasedali k plným stolům, všichni mi slibovali, že nás nepustí až ráno. Bylo by to bývalo pěkné — pělo se, vyprávělo se, žertovalo se — ale bylo toho na ně moc. Cekal jsem jen na obřad se svatebním bochníkem, dnes ráno pečeným, zvaným svatja, abych se pak odebral na potřebný odpočinek.

 

Bochník je dvojího vydání, na pohled stejného: navrchu nákres, monogramy, nápisy. Ale jeden má uvnitř několik starých stříbrných penízků a druhý nic. Prázdný se pošle zítra k nevěstě, druhý se rozláme teď, při večeři, a každému z nás se dá kousek. Kdo najde penízek, odevzdá jej hospodáři a ten musí zaň vyplatiti hotově deset dinárů.

 

Obřad se provází písní, kterou pějí dva starší lidé. Drží mezi sebou bochník, kolébajíce jím s kolena na koleno:

 

Ogrejala mesečina počestná trpenza (stůl).

Ne mi bilo mesečina,

tok mi bilo čestná svatja.

 

 

*. Čekej, otče, na studenou vodu! Čekaje ve dveřích usneš. Ani dívky, ani vody ! Taková ti od dcerky odměna! (Pěje se to o všech členech rodu.)

 

106

 

 

To značí: svítil měsíc na čestný stůl; nebyl to však měsíc, byl to čestný bochánek. (Zdali se Havlíček písní: »Měsíček jak mazaneček,« nedopustil plagiátu, přirovnání pouze obrátiv?)

 

Nemám v hledání štěstí. V mé skývě nebylo nic. Když jsem se zdvihl, abych se odebral na kutě (proč tak neříci, když se zde domu říká kuťa?), sousedé si mne dobírali, že odcházím proto, že jsem nic nenašel. »Našel,« odpovídám na žert žertem. »Ale abych peníz nemusil vraceti, raději jsem jej spolkl — a teď tady nemohu vydržet...«

 

Příval smíchu. Vyřinul se lijavec poznámek, kterých zde neuvedu.

 

Za nádherného úplňku ubírali jsme se domů. Světlo jako ve dne. Galičník tonul ve stříbrné lázni. Opakovali jsme si písničku: »Ogrejala mesečina«, k níž vše kolem nás bylo stkvělou ilustrací.

 

 

4. Pro nevěstu

 

Nazejtří po sv. Petru — den před oddavkami — ženich jede prosit rodinu o nevěstu, načež svati mu ji domů přivezou, ale neodevzdají. Je dána, tak říci, k ledu, to jest do zvláštního pokojíku, kde ztráví noc se ženskými, čemuž se říká, že »činí pokání«.

 

To je stručný obsah rušného dne, jenž projde ve znamení pádícího koňstva a třepotání praporů.

 

Prapor vlaje na domě každého ženicha, byt ne stále. Několikrát se sundá a zase nandá. Dle toho, jak ho jezdecká skupina svatů (strojníci) občas potřebuje. Každá svatba má své strojníky: muščuldžiju (posla), barjaktara (praporečníka), star-pobratima (pořadatele) a svaty; ti všichni co chvíli objíždějí domy, mávají

 

107

 

 

praporem a střílejí. Jezdí tryskem, aby se pochlubili způsobilostí a odvahou, neboť cesty jsou místy do slova k povalení.

 

Spolu je to nejtěžší den pro snoubence, kteří jsou osou různých obřadů, neboť žádné obřady nebyly vynalezeny pro pohodlí.

 

Nebyl jsem při všech, neboť, jak praví francouzské přísloví, člověk nemůže najednou vyzvánět a jít s procesím. Nevím, co se dělo dopoledne s nevěstou, ale viděl jsem, co dělali se ženichem. Sice ho jen slavnostně holili a stříhali, ale co zkusil, než si to odbyl!

 

Také ho k tomu musili dlouho shánět, protože byl někde ukryt. To arci nebylo naschvál (ač by nebylo divu), ale že tak řád káže. Památka po starých časech, kdy se mladíci po prvé holili a stříhali až k oddavkám. Když ho konečně přivedli, síň byla nabita. Stěží jsem se prodral doprostřed, kde čekala na ženicha stolice a dvě děvčata s bílým ručníkem a s novým mýdlem.

 

»Berberem« (holičem) nemůže býti při tom ledakdo. Musí pocházeti se strany ženichovy, a kdyby takového nebylo, jsou přesná pravidla, jak se najde náhradník.

 

Operace nezačala hned. Dívčí chór spustil píseň, která vysvětluje proč tady ženich ještě není:

 

 

108

 

 

Nekjet zetot berber, da go bričit,

dur ne zemet od tatka proščeně. [*]

 

Také již vidíme ženicha, jak se se svými loučí. Táhlé zpěvy jsou malého rozpětí, ale bohaté drobnými ozdůbkami a sourodé s ostatními zdejšími obřadovými nápěvy; dojímají tesknotou. Ženich je přibledlý a všichni jsme na měkko.

 

Do míry nás přivede zmatek, když se má holení počíti. Mládenec sklání hlavu nad umyvadlo, čeká, ale břitva jde z rukou do rukou a nemůže nalézti povolaných. A když je našla, ukázalo se, že nejsou vyvolené. Holič nebyl dost obratný. Zavládlo rozčilení, neboť zde je zvláště třeba zručnosti. Pravidla nedovolují, aby se ukáplo mydlin nebo aby vlásek padl na zemi. Vše musí přijití do ručníku, jenž je slavnostní a který později se odevzdá nevěstě.

 

Poněvadž se mezitím pělo dále, chtěl jsem si zapsati píseň. Byla to notná práce, nejenom proto, že tu šlo o psaní not, nýbrž že se psaly těžko, neboť ty písničky, třebas starodávné, jsou plny života. Mění se v podrobnostech neustále.

 

Oddechli jsme si oba, když jsme byli hotovi: ženich s holením, já s písničkou. On odešel, aby se přioblékl, já, abych se zase poohlédl jinde. Zejména na dvoře bylo hlučno a ryčno. Sedlali tam dva koně; na jednoho vsedl ženich, na druhého posadili malého chlapce, kol něhož se navěsily dary pro nevěstu a její rod. Bylo toho několik toreb. Také star-pobratim, jenž se tu se svaty bujně projížděl, byl ověšen torbami s chleby, vínem, masem. Nečekal však na nás; odjel se svou družinou napřed, aby ohlásil u nevěsty příchod ženicha,

 

 

*. Nechce ženich, aby ho stříhali, dokud se nerozloučí s otcem (píseň vystřídá celý rod: matku, bratry, sestry atd).

 

109

 

 

odevzdal tam dary a přijal za ně odvetné dary na znamení, že ženich smí vstoupiti.

 

My ostatní, se ženichem v čele, jsme se tam vybrali za chvíli též.

 

Ženich seděl pěkně zpříma, pravou ruku, dle řádu, za pasem; otec kráčel vedle. Díky šťastné náhodě, žádnému šprýmaři se nepodařilo, aby podložil — jak se často stává — pod sedlo něco tvrdého a ostrého; koníček nepotřeboval se znepokojovati a jezdec mohl jeti klidně a důstojně, jak okamžik žádal.

 

Star-pobratim zatím objížděl s družinou ze svévole osadu divokým tryskem a tak jsme dorazili do nevěstina domu skoro hned po něm. Ve dvoře na terase, kde stála skupina pějících dívek jako antický chór, dozníval jednohlasný zpěv, platící ještě star-pobratimovi: »Muščuldžija — gólem aberdžija!« (Posel — veliký věstitel!)

 

Barjaktar věšel ženichův prapor na nevěstin dům a star-pobratim právě vycházel vstříc, podávaje ženichovi víno od nevěsty, aby si připil.

 

Teď můžeme dovnitř všichni, kolik se nás tam vejde.

 

Ženich líbá na prahu nevěstiným rodičům ruce, vstupuje se svým otcem a odevzdává nevěstině bratru jablko se třemi starými penízky (jež se mu pak vrátí se dvěma přidanými penízky) a ohlíží se po nevěstě. Hledá marně. Ta, dle řádu, ještě v obyčejném šatu, někde z úkrytu naň pohlíží skrze prsten, řkouc: »Iz prsten te gleda — vav srce ti vleza.«

 

Zatím se dostává ženichu na pravé rameno bílého ubrusu a jeho družina k tomu pěje: »Čestita ti riza (říza), junače, što ti devojka vezala (vyšívala)!«

 

To je vše, s čím se ženich musí zatím spokojiti. Vrací se se svou družinou (s »pobratimi«) domů, pojí s nimi pletený koláč »sarajlij« a odebere se do komůrky, která je pro dnešek určena pro nevěstu, aby v ní

 

110

 

 

dočekala jitra, »kajíc se«. Strojníci se pak vrací s ženichovým koněm pro nevěstu.

 

U té se právě koná malá slavnost a hostina. Sourozenci přivedou nevěstu, jež svému příštímu tchánovi a ostatním příchozím líbá ruce, a odevzdávají dary. Na donesené chleby se kladou pro nevěstu střevíce, pafty (velká přezka k pasu), dulak (závoj), vedle se rovnají sušený pstruh, rýže, oříšky, hrozinky, cukr, zrcadlo, hřeben, náprstek, rakije, stříbrné niti, hedvábný šátek. Se vším je spojeno mnoho řečí a žertů, neboť rodiče nevěstini zle vše kritisují. Je prý toho málo a vše je mizerné. Berou do ruky přezku a vracejí ji s opovržením, že není zlatá, ale jen pozlacená. Otec ženichův se zase hájí a dušuje se, že to koupil za pravé zlato, ale kujundžija (zlatník) že ho napálil.

 

Do vřavy zavzní tlukot na dveře, vedoucí do sousední světnice.

 

Tam se byla totiž nevěsta zatím převlékla do slavnostního obleku a star-pobratim opětovanými ranami a ráznými slovy ji vyzývá, aby se již vydala s nimi na cestu.

 

Vyšňořena zlatem, stříbrem, hedvábím a těžkým vlněným šatem, zjeví se na prahu jako obraz. Starpobratim ji uchopí pod paží s levé, bratr s pravé strany a vedou ji za teskného zpěvu dívčího chóru na dvůr, kde řehtají dva koníci, jeden (ženichův) pro ni, druhý pro věno a výbavu. Otec ženichův ji pohazuje penězi a cukrem.

 

Matka nesmí za nevěstou ani z okna pohlédnouti. Ostatní rod ji doprovází kus cesty. Vedou jí koně a drží ji, když se cestou před mimojdoucími hluboce na koni uklání. V polou cesty ji opouštějí.

 

Dále ji ochraňuje strana ženichova. Ženy ji s obou stran v loktech podpírají. Jiné, nesouce vodu, smáčejí květiny a kropí nevěstu, aby se, dusným horkem a

 

111

 

 

těžkými šaty všecka zmořená, osvěžila; jiné jí stírají šátkem s líce krůpěje potu.

 

Majestátní pohled. Obraz královský. Cesta princezny. Důstojnosti dívce přibývá, čím hlouběji se lidem v pozdrav klaní. Oči stále sklopené, bije čelem koni v sedlo. Ženy jí musí hlavičku zdvihat, aby se snáze vždy vztýčila.

 

A příjezd do nového domova je stejně důstojný.

 

Za omamující hudby zastavuje koník před domem těsně u koberce, jenž se táhne ode dveří. Nevěsta nesmí stoupnouti na holou zemi. Koberec se za nevěstou, jak po něm kráčí, ihned svinuje.

 

Tím se její sláva končí.

 

Vstoupivši do domu, přestává býti princeznou a stává se hospodyní. Vedou ji k ohništi, kde do řetězu, na němž visí kotel, bije čelem, »aby nikdy neopustila domova«. Podá se jí síto, aby prosívala mouku, podá se jí těsto, aby zadělávala, a chór ženských jí zpěvem dává vysvědčení:

 

Umejala (uměla) nevestata pečivo da mešit...

Umejala nevestata pečivo du sučet... (zadělává).

 

Podá se jí sklenka s vínem, aby přítomné počastovala a pěje se:

 

Umejala nevestata svekrva (tchyni) da služit...

 

Probere se ve zpěvu celý rod.

 

Co se s ní dále dělo, nevím. Byli jsme uvedeni do světnice, kde uchystána hostina. Trvala (jak jsem slyšel) do rána. Já tak dlouho nečekal. Zmožen dojmy a horským vzduchem, musil jsem si odepříti zábavu mezi rozjařenými hodovníky, kde jídlo a pití se střídalo se zpěvem a hudbou.

 

Odcházeje, byl jsem doprovázen hospodářem. Ptal jsem se ho na prahu po nevěstě, abych se s ní na rozloučenou pozdravil.

 

112

 

 

13. Galičník.

 

----------

 

Ukázal rukou napravo, kde byly otevřeny dveře do jizbičky, v níž se mi, užaslému, zjevil krásný obraz.

 

V barevném zmatku pestrých koberců, v háji kapradí a ve skupině dívek, oděných do svého důstojného, až příliš vážného kroje, v němž se střídá žlutavá barva vlny s hnědou a nachovou červení tkaných zástěr a se zlatem živůtků, stála nevěsta v koutě ve vší své oslňující nádheře tichým, vážným postojem jako Panna Maria svatohorská: oči vždy ještě sklopené, ruce skryté na pásu pod hedvábným »rizlem guvealným«. »Nevestata guveet« — nevěsta se kaje. Poslední její panenská noc. Probdí ji.

 

Je to hora olivetská jejího ženství. Noc určená velikému rozjímání.

 

 

5. O svatbě a po svatbě

 

Na oddavky se jde z domu ženichova, kde nevěsta ztrávila noc se ženskými kajíc se a postíc se — zvyk, jaký vládne i u makedonských a starosrbských musulmanů s tím rozdílem, že turecká nevěsta je zúmyslně odporně nalíčena jako hnusná nestvůra.

 

Do kostela se jde pěšky s barjaktarem v čele. Muž, který mu kráčí po boku, nese v torbě dva chleby, o něž se pop tak spravedlivě s ostatními rozdělí, že si jeden ponechá a druhý, posvětiv, rozláme a rozdá svatebčanům. Těm se dostává ostatně občerstvení již cestou: někdo z mladých roznáší na podnose leblebije (oříšky), hrozinky a rakiji, jiný nabízí v měděnci víno. (Kdo není tak líný, aby tam pohroužil ruku a našel si na dně skleničku — která je tím způsobem stále opláchnutá — může se napiti.)

 

Za praporem v mužské skupině kráčí ženich s červénou

 

113

 

 

stužkou na nízké kulaté černé čapce (jako naše sokolská), a s bílou rizou (ubrusem) přes rameno.

 

Nevěsta jde v ženské skupině. Vedou ji pod paží: s pravé strany bratr, s levé žena star-pobratima (bratra ženichova). Od ostatních žen se liší sklopenými zraky a dlouhým závojem, vpřed spuštěným, ale tak řídkým, aby včas zahlédla mimojdoucí, jimž se hluboce uklání. Průvodčí jí podpírají čelo a pomáhají, aby se zase vztyčila. Příští tchýně, nesouc měděnec vody, smáčí občas růži a kropí nevěstu. Výkon svrchovaně obřadný, jímavě důstojný. Průvod se tak mění ve skutečné procesí, v němž božství je představeno nevěstou: vzdává se čest příštímu mateřství.

 

Nevěstě také platí zpěv žen:

 

Sitno odit mome na venčaně.

Prašajte go, za što sitno odit?

Ater imat na milijot svekor.

 

Drobně kráčí dívka na oddavky.

Ptejte se jí, proč že kráčí drobně?

Z úcty k milému tchánovi.

 

Píseň vyjmenuje všecky z rodu ženichova.

 

Do kostela vstoupí jen snoubenci s nejbližšími. Před ním nastane živo, neboť praporečník s ostatními zůstanou venku. Vyhledají si tu chládek, rozestřou koberce a občerstvují se tím, co si byli přinesli nebo co si koupí od prodavače. Je tu jako o pouti, ba, když se více svateb a praporů sejde, jako o národní slavnosti.

 

Obřad v kostele není dlouhý. Pop se musí podrobiti při tolika oddavkách zákonům, jaké vládnou každé velké industrii. Zevně zajímala úloha ženichova ubrusu, jenž se drží nad snoubenci jako nebesa. Na něj kum (kmotr) položil věneček a, stoje vzadu, držel nad

 

114

 

 

ním rozžaté zkřížené svíčky. Po obřadě přicházeli svatebčané a líbali věneček.

 

Z chrámu, vedena opět pod pažím, ubírá se nevěsta zase za ženichem, ale teď již v těsném blízku — »aby někdo nemohl mezi nimi projíti«.

 

Praporečník jde zase v čele a ženy opět zpívají prvější píseň s malou změnou, která je velmi podstatná: Drobně kráčí dívka od oddavek.

 

Průvod se vrací jinou cestou a nevěsta u každého rozcestí nebo u zatáčky chce utéci a vrátiti se domů. Průvodčí ji musí násilně zadržovati. Přítel mne upozorňuje, že to nesmím bráti vážně; nevěsta to tak zle nemyslí. Podrobuje se jen řádu. Také mne nemá klamati její teskný výraz. I to je předpis. Zatím je ráda, že se vdává.

 

Před domem ji vítá svekrva (tchyně). Na hlavě má síto se dvěma chleby, jež přidržuje pravicí, zatím co v levici třímá džbán s vínem. Svatebčané se staví v kruh, aby zatančili »oro«, jež svekrva zahájí několika kroky, aby hned nato šla pozdraviti nevěstu, pokloníc se před ní třikráte tak, že se sítem dotkne jejího čela. Pak ji vede dovnitř.

 

V domě jsme uvítáni hřmící hudbou a nevěsta se vede nejprve do kuchyně. Zde musí hned mísiti těsto a častovati vínem. Při tom jí každý blahopřeje. Vzácný okamžik, kdy se konečně při skutečném obřadě rozpoutává opravdové svatební veselí. Až dosud, kromě hostin, ho zásadně nebylo. Stále kladen důraz na vážnost chvíle, na osudovost kroku. Teď konečně nastupuje vláda jasné a jaré mysli, doba žertů a šprýmů. Kuchyň se smíchem otřásá. Co chvíli dostane někdo pěstí do zad — sice jen pro švandu, ale upřímně. Nevím ani proč, ale brzo se to dovídám za zvuku tureckého pochodu, jenž zvenčí doléhá svou stále se opakující melodií:

 

115

 

 

 

Řada došla na mne, abych blahopřál, a přítel mne honem poučuje, že musím k přípítku přípojíti přání hojného rodu a udati hned určité číslo. »Řekněte třebas: pět kluků a tři dcerky!« Jako ve všem, byl jsem i tady poslušen. Ale běda! Záda mi v tom okamžiku duněla pod herdami.

 

Toto vskutku pěstní právo vládlo, než jsme se všichni vystřídali.

 

Závěrek obřadů byl méně hlučný.

 

Před rokem, při zásnubách, si snoubenci rozdělili rtuť do dvou trubiček, z nichž každý nosil při sobě po jedné podnes na znamení, že si patří. Teď ji slili v jednu a nevěsta ji vzala v opatrování. Kmotr líbá věneček, v kostele posvěcený, odevzdává jej novomanželům a oddavky skončeny. Nastala přestávka, potřebná všem (hostům i kuchařkám) k večerní svatební hostině.

 

Cikání k ní svolávali s vynaložením všech sil. Zatím co bubny vířily a bouřily, zurly hrály maane (směs tureckých písní a pochodů) a když jsme se scházeli, zvučely intrády jako kanonáda. Však nás očekávaly veliké věci. Již ta zákuska! Na plných mísách a talířích střídaly se s pravidelností hudebních taktů mlsy a pochoutky: sutlijaš čili pilaf, připravený z rýže (orisu), mléka a cukru; džufte (uzené, na větru sušené maso); džigarice (pečená játra); všeho druhu zdejší ovčí sýry, vesměs výtečné; báječné kyselé

 

116

 

 

 mléko a zejména božský kajmak (hustá smetana). Chlapci k tomu roznášeli stále chléb a nalévali rakije, odebírajíce bez ustání nedopité číšky a stavíce před hosty plné.

 

Vstoupil ženich. Políbil ruku popovi a nejstarším, aby se rozloučil, neboť nebude hodovati s námi, nýbrž se svou ženuškou v uzavřené světničce.

 

Byli jsme slušně syti, když se počalo se stolu vše uklízeti, aby nastala vlastní hostina. Spočívala v různě upravené výborné jehněčině, vařené a pečené, s omáčkou i bez omáčky, k čemuž se přikusoval chléb s vonnou cibulí, prudčím česnekem nebo ostrou paprikou, která se v rozmařilých pózách provalovala na talířích. K rakiji se dostavilo rudé víno a s ním teprve náležité veselí a zpěv. Pozváni dovnitř cikáni, kteří zde provedli s veškerou péčí svou »ezgiji«, kombinaci různých melodií, již zahájily zurly s průvodem něžného bubnování. Buben stál na podlaze a cikán, jen jako když mží, tyčinkami jako špejly mistrně tremoloval. Pak přehodil popruh přes rameno a, buben na břiše, počal do něho biti, až se stropy třásly a uši zaléhaly.

 

Nastal konec hovoru; nebylo slyšeti slova.

 

Přes to se mi soused snaží vylíčiti, jak dnešní hodokvas skončí. S nouzí lovím slova. O půl páté ráno se půjde odtud »na vodu«. Tam u studánky, nevěsta nalije každému na ruce vody, aby se umyl. Ale to nebude tak snadné. Děvčata budou mu házeti na ruce bláto a práce bude nekonečná, jakož i švanda.

 

Je významné, že dílo nevěstino v novém domově počíná vodou jako ve starém vodou skončilo. Tímto okamžikem odívá nevěsta na sebe řemení nových, teď již celoživotních povinností, a je dobře, že se vstup koná za všeobecného veselí. Usnadňuje se jí přijetí pout, které s ní sejme teprve smrť.

 

I příští dny pomáhají tvořiti přechod od bezstarostného

 

117

 

 

mládí k tíze života, jež dolehne na hospodyni a matku. Hoduje se ještě několikráte: když jde rodina ženichova s mladými manžely k druhým rodičům »na poklony« a když pak zase oplátkou se jde »na prviče«. Hodováním se také provází, když nevěsta po prvé opravdu mísí těsto. Je, chudinka, při tom předmětem žertů rozmanité jakosti. »Kam jsi to zapadla?« volají na ni se smíchem. »Jdi domů! Uteč! Co tu děláš?« A když začne mísiti, musí vyslechnouti posměšnou písničku:

 

Mesario tatkova i majčina!

Mesario od roda golema!

Mesario, klopče posret kutji!

Mesario, mečko raztresena!

Ligi puščaš kak šorapni igli!

 

Mesario [*] otcova i matčina!

Mesario z rodu velikého!

Mesario, klubko vprostřed domu!

Mesario, třaslavý medvídku!

Slintáš sliny, jak dráty k pletení!

 

To už jsou slavnosti více jen rodinné. Pro veřejnost svatba skončila v neděli karnevalem: mužští chodili od domu k domu, převlečeni za ženské, za Turky, Albánce a jinak.

 

Toho dne se i svíjely prapory, cikáni se rozcházeli a nad Galičníkem zavládalo postupně zase ticho.

 

Potrvá až zase do příštího dne svateb a radostí, do svatého Petra budoucího roku.

 

 

*. Od slova mísiti.

 

[Previous] [Next]

[Back to Index]