Ctění o Makedonii: Cesty a studie z roků 1925—1927
Ludvík Kuba

 

II. Z DOMOVINY KRÁLEVICE MARKA

 

1. Přilep, rodiště Králevice Marka  (53)

2. Markov Grad  (59)

3. Na Treskavci  (66)

 

1. Přilep, rodiště Králevice Marka

 

Těmi slovy se rozumí trojí: předně Markovo Kale, rozsáhlá hradní zřícenina na čedičovém dvojzubí, jímž se zakončuje jižně skupina Babuny na počátku pelagonské roviny; pak původní Přilep, přilepený pod zříceninou ve skále, zvaný dnes Markov Grad nebo Markova Varoš; a konečně nynější Přilep, město o 20.000 obyvatelích, založené od Turků půl hodiny níže v rovině. (Turci odjakživa neradi zbytečně do kopce).

 

Blížil jsem se sem rozechvěn duševně i tělesně.

 

Tělesně: zásluhou úzkokolejné trati Bitolj-Gradsko, vybudované za světové vojny v šesti měsících tak dobře, že při vší své prozatímnosti slouží podnes obstojně bez důkladnějších oprav; a zase tak špatně, že se vláček filigránek na ní vrtí a třepotá jako dětská hračka. »Pojedete s tím samovarem?« ptali se mě před cestou známí v Bitolji. »Vždyf se to každou chvíli zvrhne!« (Čehož — jak druzí ubezpečovali — netřeba se děsiti, protože v takových případech vozidlo při své pomalosti cestovatele obezřele vyklopí, pokud sami nevyskáčou.) Zato však »furunica« (plotýnka, kamínka) připravuje v nás náladu, připomínajíc samého Marka v mládí, kdy spojoval půvab dobráckého děcka s takovou silou, že mu ji bůh musil zavčas polovici ubrati, »aby neprovedl něco se světem«. Tak i lokomotivka, vzezření mláděte, přivábí v každé staničce zvířata všeho druhu (v jedné jsem napočítal 8 čuňat, 5 kachňat, 1 jehně a 4 slepice), z nichž nejtroufalejší

 

53

 

 

8. Přilep

 

 

vlezou nebo vletí do vozu, vědouce ze zkušeností, že tu po hodech zdomácnělých cestovatelů najdou vždy hojného zobání; ale běda, jakmile se vláček hne! Jako Marko hravě vládl balvanem, když se byl napil ze zázračného prsu víly, tak nepatrný stroj, opatřiv se zásobou vody, trhne vláčkem tak mocně, že se uvnitř vše zapotácí. Slepice padají z vozů jako zralá kadlata, ostatní zvěř se rozutíkává splašeně do čtyř stran světa a my se při další jízdě kloktáme ve vozech jako fazole v hrsti rozjíveného klučiny. Nejsme naposled předmětem humorné nálady, na niž si Marko často potrpěl a která tu, v jeho rodném kraji, nalézá ozvěny?

 

Duševně: vinou některých obav. Nebál jsem se snad, že reka někde potkám, neboť nevěřím pověstem, že dosud žije, a kdyby, pak by to mohla býti jen švanda, až bych mu ukázal písničky, které jsem kdy o něm byl zapsal, nebo až bych ho dokonce požádal, aby mi seděl k malování. (Dovedl jsem si představiti, jak by se k tomu asi tvářil, neboť písně nám líčí, jak vypadal, když stál vůči nepochopitelné lidské hlouposti: mrke brke nisko obesio, mrki brci pali do ramena — tmavé vousy nízko svěsil, tmavé vousy spadly po ramena.)

 

Já se lekal jiného: nezklame-li mne Přilep? Osud rád připraví rozčarování. Balkán byl vždy ošemetný a jako Saturn požíral rád vlastní děti. Ze starých měst — kterých ostatně nebylo nikdy mnoho — zbylo málo.

 

54

 

 

Každý národ, který sem přišel — Slovany nevyjímajíc — rád ničil, nač přišel; co potom zbylo, dorazili a doráží křižáci středověcí i novověcí. Příval dějin zde pracoval a dosud pracuje jako hloupý silniční válec. V slepém zaujetí vůči dobám tureckým ničí se tu napořád jejich sledy se vším všudy, i s krásami, jež byly vytvořily.

 

Měli jsme tam ještě dost daleko, když se moje obavy počaly rozplývati.

 

Pelagonská nížina (jednolitá zelená plocha kukuřičná mezi velkorysými vápencovými svahy) byla v dáli uzavřena přehradou čedičové vyvřeliny, která se zatínala do zašedlého blankytu jako zrasovaná, zulámaná ocelová pila. Nepravidelné zuby podobaly se šiku zřícenin. Po chvíli se počal ve výši bělati bod: klášter Treskavec; později se rozeznával hrad se vsí; posléze když nížina uzavřena obrovským amfiíheatrem, po němž se trať záklikami vine dále ke Gradsku, uzřeli jsme dole na zeleném koberci úsměvný obraz zahradního města, tvořícího rozkošný protiklad ponurého gigantického skalistého okolí. Několik nalomených nebo přeražených minaretů s věžemi (hodinovou a kostelní) trčely z temně zelené hladiny hustého stromoví, v němž se napolo kryly ploskostřeché domy známého půvabného řeckého rázu (se širokými stinnými okapy, četnými velikými okny a prostornými pavlačemi).

 

Město jako libosad — jak to Turci rádi mívali. Rozhlížíme se po ohromné pánvi, k jihozápadu otevřené. Rozervané skály kolkolem v parném slunci a při ostrých stínech vypadají místy jako italská horská města. Na některé kamenné skupiny se hloupě ptáme (ovšem marně), považujíce je za hrady, jichž na mapě nenacházíme.

 

Hrad je zde jen jeden, nade městem, jako poslední bašta divoké horské skupiny dále k severu se táhnoucí,

 

55

 

 

Zlatovrchein vyvrcholené a různými pitvornými hlavicemi (pokřtěnými na »baby«, »žaby« a pod.) vyzdobené. To je hrad Králevice Marka.

 

Spokojeně oddychujeme. Ano — zde se mohl bez starosti narodit veliký hrdina, jehož jméno a skutky plní po půltisíciletí mysl a srdce všeho jihoslovanského lidu. To je půda pro jeho orání (nechtělo se mu do měkkého). Zde, podle písní, pomáhal otci mýtiti lesy, a když tatík (král Vlkašín) při poledním odpočinku odešel domů se džbánem pro vodu, synek zatím všecko sám vyrubal. Souhlasíme, že hrad, kde se derou po hrotitých skalách nahoru a dolů mohutné zubaté zdi jako pohádkovítí ještěři, byl přiměřeným cílem pro víly, když za Markem za tmavých nocí přijížděly na jelenech, bičujíce plachá zvířata jedovatými hady. Z modravých stínů se vynořuje postava ukladného krále Vlkašína, o němž lid praví, že svěřeného Dušanova syna, Uroše, utratil. Zjevuje se slavný car Samuel, jenž zde zakončil velkolepou dráhu svého žití r. 1014, když po své porážce spatřil 15.000 vracejících se oslepených zajatců, při čemž mu puklo srdce. A jaké as byly dřívější dějiny tohoto místa? Nic se neví. A přece byl tento bod zřejmě důležitý od chvíle, kdy nešťastné člověčenstvo vynalezlo smrtící zbraň jako prokletý důkaz, že není v našich duších dosti dobré vůle a v naší řeči dosti jasnosti, abychom se mohli na tomto prostranném světě dohodnouti po dobrém.

 

Čiperné cikáně chápe se sporých vaků. Capeme poslušně za ním a zahradní město se nám jeví rubem místo lícem. Svůj půvab, ukrytý za zdmi, má jen pro svého člověka, pro domácí. Cesty zato jsou kryty hlubokými vrstvami prachu, v jehož oblacích se ztrácíme. Hostinská nás, bědující, těší (spolu i sebe): »Což teprve ve Skoplji!« Ale po chvíli jsme poznali, že se zde i na nás, bludné poutníky, s čímsi pamatovalo.

 

56

 

 

7. Skopští Černohorci.

 

------------

 

Hustým ostnitým drátem, jehož se tu všude po polích i horách válí spousty spolu se šrapnely a jinými zbytky po světové vojně, byla na menším prostranství prostřed města ohraničena do tří cípů plocha, jejíž trávníček, jako sláma vybledlý, povzbuzoval k přemýšlení, proč člověk na slunci naopak zčerná? Branka, visacím zámečkem opatřená, překážela, abychom zjistili, není-li to snad zákop, chráněný jako památka po válečné vichřici. Ale mohutná tabule, na vysokých bidlech přibitá, hlásala, že to je »Wilsonův park«. Kolem nápisu vymalovány květiny, které dole scházely. Teď jsme rozuměli i zámečku u branky: ochrana před slunečním zážehem, jejž by si v »parku« prostoduchý cizinec mohl utržit.

 

Pro domácí to neplatí. Mají doma přírodního požitku přehoušt, jak vidíme všady pootevřenými vraty, do nichž, kde můžeme, drze a mlsně pozíráme. Avlije (dvorky) proměněny v zahradní pohádky. Trendafily (růže), bazalky, bethunie, gloxynie, oleandry, slunečnice, strmé divizny, slezy, šavlovité gladioly, popínavé boby, svlačce, klematisy — to vše se křížilo a splétalo nejrozkošnějšími způsoby s révovím a větvovím stromů a tvořilo čarovné libosady, s nimiž domy splývaly svými pavlačemi, přístěnky, loubími a hlavně čardaky, to jest světnicemi beze stěn (zevních), kde se žije současně doma i venku, kde se spí, pracuje, hoduje, baví, návštěvy přijímají. Všude vidíme krásně komponované skupiny obyvatel, žíhaných zelenými světly a žhavými stíny, při čemž největšího dojmu dosahují stkvělé hlavice koudele na přeslicích, plajících jako pochodně. Vše je mihotavý kaleidoskop.

 

Odkud ta svěžest zde a naopak Sahara v »parku« amerického myslitele?

 

»Park« je dílem nové doby, ono je plodem doby staré, turecké, kdy kult vody byl životním kredem

 

57

 

 

každého. Všude kol stavení, díky čiperným potůčkům Prilepce a Dabnišce, jež se v Prilepu spojují a město člení na tři díly, proudí bohaté prameny ve stružkách jako v dlážděných žlabech, z nichž vedou odbočky do každého stavení.

 

I na tržišti je dostatek vody. Proto je zdejší »čaršije« tak rozkošná; nejčistší na celém Balkáně. Vše se blyští. Různobarvé plody přírody se stkvějí jako by byly ze strakatého skla. Rudé a karmínové papriky, fialové patlidžány, kapusty a řepy, oranžové mrkve, rumělková rajská jablka zdají se býti vyleštěny od cikánských čistačů (cidičů bot), kteří s takovou virtuositou a péčí dovedou různobarevnými krémy, vosky, pastami, jelení kůží, suknem a sametem dodati naší obuvi nevídaného lesku.

 

Přimysleme si k tomu krámky s měděnými kotly, mangalami (ohništi na dřevěné uhlí) a s mosaznými mlýnky, dále stříbrníky, vyšívající terzije (krejčí), opánkáře, sedláře, to vše pak podle odborů urovnané a seřaděné, aby (s našeho stanoviska) nebyl dojem tříštěn, nýbrž zesilován, a pochopíme jásot, s jakým kluci všady pobíhají, spokojenost, s jakou dučandžija (kupec) tkví ve své zajímavé kleci, libost, s jakou na všem očima lpí zvědavý vesničan, procházející s rodinou a koněm a přispívající svým krojem k bohatosti obrazu hemžících se Turků, Arnautů, Cincarů, Cikánů. Vše je slavnost bez konce a hulákání a řev jsou jejími omamnými fanfárami.

 

I my žasneme v podivuhodném městě. Nevycházímef ze zázraků. Převrácený srbský náois na trafice: Prodaja dubana br. 20 svědčí o překvapující (u nás nezvyklé) čtenářské způsobilosti. Na poště netřeba pošupovati okénka, protože si sáhneme rozbitou tabulkou zcela pohodlně pro poštovní známky, aniž bychom se pořezali. Na okresním úřadě mne, jako písničkáře,

 

58

 

 

důtklivě upozorňují na sbírku slavného Vuka Karadžiče, psanou »v našem krásném státním jazyce« a vyšlou — před sto lety. K večeru posléze mizíme v šeré starobylé mramorové kobce se sloupy a klenbami jako byzantský chrám, kde, polévajíce zpocené tělo, užíváme turecké lázně a stravujeme bohaté dojmy zajímavého dne, těšíce se na příští.

 

 

2. Markov Grad

 

 

Marko sedí v dukátovém hradu.

Jeho brány krásny převelice;

zdobené jsou, pěkně vybílené,

všecky střechy z čistého olova,

okénka se jak zrcadla blyští,

z daleka již, synku, míhají se!

Všecky dveře z pevného železa

pobity jsou žlutými dukáty ...

 

Dnes největší zřícenina balkánských tvrzí o nejsilnějších zdích, tvoří se svými čtyřmi čtyřbokými věžemi ohlodanou korunu šedomodrého čedičového dvojzubce. Omračuje dosud veličenstvím a strnulou někdejší hromovládou, ale neoslňuje nádherou, která je uchována už jen v národní bulharské písni. Turecký dějepisec a cestopisec Evlija Čelebi nenašel jí již r. 1670. Bylo tu jen v ambarech (špýcharech) hojného zrní, hlavně prosa (čehož sledy jsou zde i nyní) a ve třech zachovalých budovách bděl tehdy dozorce, jenž zabraňoval řádění selské motyky, když nedovedl čeliti zkáze živelné, jíž předcházely pohromy válečné.

 

Všemu tomu vyvzdorovaly do dnes kromě hradeb jen ještě: dům již z dáli viditelný, zvaný razboj (tkalcovský

 

59

 

 

9. Cesta z Prilepu na hrad Králevice Marka

 

 

stav), kde ženské tkávaly; rozbitý koste) krále Vlkašína s freskami andělů; kus kaple; do stěn vyškrabané rytířské postavy; nečitelné nápisy; kusy sloupů a hlavic. Vše zde bylo tak ohromné, že dvojdílné rozložení pevnosti připustilo i velkou volnou prostoru, zvanou podnes čaršije (tržiště). Vše bylo gigantické, jako je sama představa o Králevici Markovi, o němž dosud zapsané písně tvoří knihovnu.

 

Nedivíme se moři bájí a pověstí, jichž tvůrcové neměli pro hrdinu nikdy dosti silných nadsázek a superlativů. Nedivíme se jejich fantasii v tomto kamenném moři a vlnobití skal, jež se s ostrohů valí zejména na západním svahu a které se zastavují teprv u podhradí, kdysi slavného města Prilepu, nyní pouhé vesnice, zvané Markův Grad nebo Markova Vároš. My se jen divíme, že o osobě rekově, o němž píseň má vědomostí skoro nekonečných, dějiny naopak nevědí skoro ničeho. Tento protiklad na nás, ocitnuvší se v heroickém okolí, doléhá nejvíce. Stojíme v bodu, jehož umístění,

 

60

 

 

výška a zevní úprava vytvořily přirozený vladařský stolec, odkud lze přehlédnouti a v moci udržovati širou rovinu pelagonskou i s jejím okolním majestátním horstvem. Zde jistě od pravěku sídlila branná moc. Nedovedeme se ubrániti domněnce, že zdejší zbylé zříceniny nejsou památníkem bájeslovného hrdiny, ale že naopak on, t. j. jeho vysněná postava, je památníkem tohoto místa, jež bylo odedávna nejen přirozeným válečnickýrn opěrným bodem a východištěm, ale které zároveň bylo od přírody ke své úloze tak vypraveno, aby lidskou obraznost vydraždovalo. Zde jsme hotovi věřit všemu, co národ po staletí ukládal do svých veršů, jež, jdouce od úst k ústům, vzněcovaly duše posluchačů a dávaly podnět k další tvorbě. Matnosť dějinně bezvýznamné a neurčité postavy »kralje Marka« jen podporovala vznik a vývoj bájí.

 

Víska, někdejší Přilep, nebývala pouhým skalním přílepkem, ale městem, o němž se, jako o Ochridu, vyprávělo, že měl kostelů, co dní (t. j. svatých) do roka. Také klopýtáme o jejich přehojné zbytky. Devět vzácných staveb, třebas napůl zbořených, jest umělecké museum, představující přechod řecko-bulharské architektury z dob Asěnů (či starších) k stavitelskému období srbsko-makedonskému. Bezkopulné basiliky přecházejí v kopulné a snaží se dospěti ke křížovému půdorysu byzantskému. Tenká řecká cihla, s níž si zedníci pohrávali jako vyšivačka s nití a z nichž tvořili něžné pásové a jiné ozdoby jakoby utkané, pojí se s pozdějším živlem kamenným. Vrstvy kvádrů se ušlechtile střídají s dvojnásobnými pásy cihelnými a široké linie mramorové malty jsou nejen nevyrovnatelným pojivem, ale i ozdobným živlem. Kostel sv. Nikoly se svým překrásným průčelím je asi nejstarší. U sv. Petra nás okouzluje cihlová krásná apsida. Srbskému

 

61

 

 

10. Hrad Králevice Marka

 

 

období jistě již patří monumentální polozbořený sv. Anastasius, vrstvený z kamene i z cihel; sv. Dimitrij vyniká nade všecky zase svojí zachovalostí a lehce se vznášející kopulí.

 

Místní srbský pan učitel nás všude vodí a zakončuje prvou obchůzku ve stinném krámku, kde dychtivě hasíme žízeň sodovkou. Čipera je světa zběhlý. Byl též v Americe a seznamuje nás se sousedem, který odtamtud též nedávno přijel. (Vydělává za mořem, jako tak mnohý zdejší člověk, a vrací se občas s úsporami, aby jich upotřebil k blahu rodiny a ke zvelebení rodného domku.)

 

Soused se má k nám mile, neboť poznal Čechy v Americe a zamiloval si je. Vypravuje, jakou měl radosť, když se s nimi v cizině mohl sřečiti.

 

62

 

 

Zavdalo to k hovoru o českém národu, neboť i pan učitel měl nás rád. Zajímal se o Slovanstvo vůbec. Dospěl i k určitému názoru o naší společné budoucnosti. »Vy Češi jste ze Slovanů nejvzdělanější, my jsme nejbojovnější. Spojíme-li se, povedeme celé Slovanstvo.«

 

Poděkoval jsem mu za poklonu, ale upozornil ho, že prvou choulostivou stránkou jeho teorie je — samovolné rozhodování o jakémkoliv prvenství svého vlastního národa. Pak jsem poznamenal, že třeba činiti rozdíl mezi státem a národem, což jsou pojmy různé. Vojsko je ústrojím státním a národu může býti ku prospěchu jen tenkrát, je-li akce podložena kulturou. Třebas mnohé dnešní zjevy klamaly, lidstvo přece jen přenáší těžiště svých zápasů (a nikoliv b o j ů) na pole kulturní. Český národ je o tom přesvědčen, je v tom svorný. Nám není militarism cílem, nýbrž jen nezbytnou pomůckou sebezáchovám. Vychován za Rakouska v duchu antimilitaristickém, ukázal za světové vojny, čeho je schopen zbraní, ukáže-li se toho potřeba. Pokalil jsem dokonce panu učiteli radost', řka: »Třebas výkony srbské armády za světové vojny jsou všeobecně uznávány, já si nemohu pomoci a stavím to, co vykonal náš zahraniční i vnitřní odboj, výše. U vás byl vždy vojenský duch a vy jste měli svoji armádu již po celé století — u nás však válečného ducha nikdy nebylo a naše armáda musila být na rychlo na nejrůznějších stranách zeměkoule budována. Přes to konala divy stejně na Sibiři jako ve Francii nebo v Italii.« Také jsem připomněl, že snad, mluví-li se již o celém Slovanstvu, nemůže se při celkovém účtování opomenouti jeho největší člen, ruský národ. Ten dnes tvoří největší záhadu zemského globu, ohromný otazník, jehož záchvěvy sleduje celý svět s utajeným dechem ...

 

63

 

 

11. Sv. Archanděl pod hradem Králevice Marka

 

 

Trochu překvapen a zaražen, pan učitel vzdychl: »Arci — Rusko! Doma však nechce o nás vědět, v cizině tone ve zmatcích a bídě.«

 

Jako by se chtěl omlouvati, dodal: »Co je jich jen u nás! Nevíme, co s nimi bude. Poznáte dnes též jednoho. Je v monastýru igumanem. Velký mrzout. Těžká s ním řeč!«

 

Zdvihli jsme se a kráčeli k monastýru, jenž nám z dnešního našeho pořadu ještě zbýval.

 

Je to klášter sv. Archanděla, prý základ Králevice Marka, vábící mne hlavně podobiznami krále Vlkašína a jeho syna Marka.

 

Kráčeli jsme k severu kol stavení, věnčených zlatými guirlandami sušeného tabákového listí. Bohopusté skály se vznášely nad osadou a nedopřávaly, leč výjimkou, zahlédnouti nahoře hradeb. Ale po několika minutách kamenný zmatek ustal a přešel ve visutou stěnu, na níž, jako rozepiatý orel, bělal se klášter: uprostřed bílý chrám jako ptákův trup, po stráních křídla s celami a pavlačemi jako rozpiaté peruti.

 

64

 

 

8. Ulice ve staré Skoplji.

 

--------

 

Nevím, na čem se zakládá zpráva, že klášter byl založen jihoslovanským hrdinou, ale, nemá-li budova představovati svým tvarem svého patrona sv. Archanděla, okřídleného posla božího, pak je bezděčným výrazem vzletu, podstaty básnického zjevu Markova. Dojmu neubývá, připomene-li si Ostrog na Černé Hoře, sv. Pětku u Ochridu, sv. Ilju u Skoplje nebo jiné jižní kláštery, které rovněž visí na skalních stěnách jako orlí hnízda. Tento však vypadá jako sám orel, chystající se k rozletu.

 

Před chrámovým vchodem dvě malované postavy nás zastaví. Jsou porušené (jak by ne, když půl tisíciletí do nich bije slunce i déšť!) a přemalované, ale kresba a jednotlivosti jsou ku podivu zachovány. Pravá postava představuje mladého muže v carském plášti s velkým křížem v pravici a s žezlem v levici; diakonská štola svědčí, že to je ochránce chrámu, a zkrácený nápis u hlavy dí: Blahověrný král Marko. Postava levá — starý muž v majestátním rouše — má sice nápis nečitelný, ale považuje se právem za otce Markova, krále Vlkašína.

 

Sem Marko chodil, aby zde »gověl«, to jest, aby se postil, kál ze svých hříchů, aby se zpovídal a přijímal. Než se vybral k pobožnosti, poručil ženě: »Prigotvi mi cerkovna-na ruha i klaj (klaď) mi knigi liturgijski!«

 

Z chrámu dunivě zní hlas igumana, jenž se tam modlí a pěje svůj časoslov.

 

Zpěv umlká a kněz vychází. Vysoká postava chmurného vzezření.

 

Pan učitel nás představuje — mne i syna — dodávaje: »Z Prahy«.

 

»Češi tedy?« dí kněz udiveně a studeně. Zároveň, jako by se byl teprv vzpamatoval, dodává vyčítavě: »Ano — Češi! Vy Češi teď chcete hrát první úlohu ve Slovanstvu!«

 

65

 

 

Byl jsem překvapen. Nebyl to jen obsah slov, o jakém bych nebyl ani ve snu tušil, že jej kdy od koho uslyším, ale také nevlídnost, jaká sprovázela slova a jakou bych nebyl nikdy očekával od ruského člověka, vždy společensky milého a vlídného. A konečně zarážel vyčítavý, málem nepřátelský tón.

 

Neváhal jsem zaujmouti okamžitě stanovisko, jež by odpovídalo chvíli. Řekl jsem rovněž tvrdě: »Není pravda, že ji chceme hráti!« a zároveň jsem dodal: »Ale — my ji teď hrajeme!« Byl to výrok, kterého bych se. nebyl jinak nikdy odvážil, kdyby mi ho zahořklý muž nebyl na jazyk vložil.

 

Iguman se zarazil. Využil jsem toho a dodal jsem: »Není to naší vinou, že tomu tak jest a že prvenství přešlo na nás. Bylo by nám milejší, kdyby je převzalo Rusko a kdyby dobře a s pochopením úlohu konalo. A bylo by naším ideálem, kdyby Slovanstvo vůbec tak daleko dospělo, aby se ve vůdčí úloze mohl střídati národ po národu.«

 

Iguman změkl. Provedl nás chrámem, jehož vnitřek, častými opravami znešvařený, nás obohatil jen novým dokladem pro známou pravdu, že uměleckým památkám uškodí často více péče nadšenců než nepřítel nebo »zub času«, často neprávem pomlouvaný.

 

Pak jsme se vydali zpět do nynějšího Prilepu, založeného od Turků níže »na dostřel děla«, jak udává Evlija Čelebi, od něhož se tak dovídáme, že za něho kanóny donášely na 20 minut pěší chůze.

 

 

3. Na Treskavci

 

Nezapomenutelné dny.

 

Probudím se ve volné, prostorné jizbě, do níž první

 

66

 

 

12. Klášter Treskavec

 

 

sluneční paprsky vnikají ze dvou stran (od východu přímo, od západu odrazem s oranžově zbarvených hor), a užaslé ucho slyší nezvyklou hudbu. Tóny, jako by vždy zlata ukáplo, roní se vzduchem. Hrací hodiny?

 

V rozespalosti se nemohu vzpamatovat. Pravda: tou chybou trpím skoro stále, neboť se plahočíme den ze dne z místa na místo. Neznámý svět se nám míhá kolem jako kolotoč a těžko se po ránu honem rozpomenout, kde že nám náhoda dopřála chvilkového útočiště. Ale tady jsou rozpaky větší. Přispívá k nim neuvěřitelné ticho, tajemné a pronikavé; v jeho tůni duní tím plněji zvuky, o nichž nemohu rozhodnouti, je-li to ladění kovových strun či zvonků? A okouzlující dojem smysly spíše uspává nežli zbystřuje.

 

Nezbývá mi, než rozpomenouti se pořádně na celý včerejšek se všemi jeho událostmi.

 

Vyjeli jsme včera za časného jitra ze vsi Dabnice, [*]

 

 

*. a zastupuje starobulharskou nosovku. Je to tedy česká Dubnice.

 

67

 

 

kde, v hluboké skalní dolině s bócklinovskou dekorací šedých stěn a sytě zelených smokví a kaštanů, jsme ztrávili horký nocleh u kmeta (představeného), pohoštěni večeří, jež počala obřadným mytím rukou. Ráno nás usadili na ona hovádka, na jakých Kristus Pán s oblibou jezdil. Výborná zvířata měla více rozumu než my kuráže; stačilo jen uvésti je na stezku, aby capala směle po balvanité stráni k určenému cíli. Jízda byla i jinak božská. Příroda plýtvala tu malebnými zmatky skal a širokými rozhledy po mlhavých roklích a velebných stráních. Po dvou hodinách, žízniví, dojeli jsme do kláštera, usazeného ve výši patnácti set metrů mezi čedičovými obry nejdivočejších útvarů. Vlídný stařešina (iguman) i něžný a milý kaluděr nás přijali s klidnou, upřímnou přívětivostí a hned se ptali, čeho bychom si přáli. Že mléka. »Nemáme, ale opatříme je.« I dali podojiti ovečku. Pak dali i chleba a my se sytili a napájeli. Když nás opustili, jdouce po svém, my nezůstali sami. Na stůl přilétla hrdlička a zobala s námi. Přišlo jehňátko, které se tulilo a olizovalo nám ruce měkkými pysky. Kuchař, donský běženec, obrovského těla a dobráckého vzezření, přisedl naproti, opřel vykasaný loket o stůl a masitou dlaň o širokou čelist a radostně na nás pozíral, jak hltavě jíme a pijeme, nevěda, jak věrně napodobí Rěpinovy jaré kozáky, předříkávající písaři odpověď tureckému carovi.

 

Tyto vzpomínky jsou mi teď sprovázeny hudbou. Vím už, kde jsem, ale pořád ještě nevím, co značí hra loretánských zvonků? Kde se zde berou?

 

Nedá mi to a lezu do okna, jež tvoří výklenek přes metr širokých zdí. Vidím odtud na Šar-planinu, která se sebe spouští ponenáhlu modrý noční háv a přes hlavu si přetahuje oranžový brokát jitřního roucha.

 

Pohlédnu dolů a vidím slavnost; procesí kraviček

 

68

 

 

vážně kráčí jakoby k pobožnosti. Zvonky na hrdlech se jim houpají jako v rukou ministrantů. Jsou-li si vědomy, že všední chvíli mění tak ve svátek?

 

Chci na pavlač, kde je přichystané umyvadlo, ale na prahu stanu před novou oslavou vzkříšeného dne. Prejzové střechy čtyřvěžatého stařičkého chrámu, nořícího se svými zdmi ještě do stínu hlubokého okrouhlého dvora, blyští se jako stříbro a zlato rybích šupin a hrají barvami lastur a duhujících perel. Jásavá symfonie živlů, teď zase optických.

 

Všude ticho a jeho obraz; neboť tmavá skvrna mnicha, neslyšitelně se ubírajícího do chrámu k ranní modlitbě, splývá se stíny liduprázdného dvora. Čerň jeho karnilavky a kutny není než nedostatek barvy jako ticho je nedostatek zvuku.

 

Myji se, osoušen plamenným sluncem. Pak se vybírám na obchůzku nezvyklým prostředím.

 

Jako v pevnosti. Věnec klášterních budov tvoří spíše hradbu kostela než lidská obydlí. Jen dřevěné pavlače, oplétající dvůr jako košatina, mírní dojem.

 

Četné dveře cel a hostinských jizeb jsou mlčelivě zavřené. Nehostí teď nikoho kromě dvou mnichů. Dnes není výroční pouť, kdy se vše naplní národem, kdy tu vše vře jako v kotli, kdy zde vládne tak omamný hluk, že je klášteru potřeba celoročního odpočinku, aby zase přišel do své míry. Proto teď tím zatvrzeleji mlčí. Tlumený zpěv mnichův, jenž se v kobkách (jako v podzemí) právě rozechvěl, zdá se sloužiti jen k tomu, aby učinil ticho důraznějším.

 

Obcházím věkovité stěny svatyně, o níž se jen ví, že ji král Milutin počátkem XIV. věku obnovil. Deska, do severní strany zevně vezděná, praví: Meseca jenara uspe (zesnul) rab boži Dabiživ, enochiar (správce cest) cara Uroša (Milutina) vse srbské zemlje i grčke (řecké) i přímořské 6870 (1362).

 

69

 

 

Co bylo dříve, se neví. Je jen jisto, že chrám, a s ním celý klášter, je mnohem starší. Milutinova doba stavěla chrámy třílodní; zde jsou vlastně dva chrámy jednolodní, jejichž poměr je o to záhadnější, že severní jakožto menší, by měl býti — dle zkušeností — starší. Ale je mladší. Vykroužené okno z jednoho kusu kamene ve větším chrámu svědčí o arménském živlu, vyskytujícím se v době předmilutinovské a snad předslovanské. Některé společné znaky s bulharskými chrámy, jako jsou na př. ve Stanimace a v Bačkovu, ukazují na dobu bulharských carů Asěnů, jejichž moc sem zasahovala. Pritvory (předsíně), určené původně pro »kající« a hlavně pro pohanské novokřtěnce, jsou již v původním půdorysu obsaženy. Malby jsou z různých dob. V malém kostele jsou ze XVI. století, v katakombách (v jihozápadním úhlu) ze XIV. věku. V hlavní kopuli jsou fresky nové.

 

Chudost zpráv musil mi doplniti pasák, vyprávějící, že monastýr byl po sedmdesáte let pustý a prázdný, »pošto (protože) Turci posekli djaci i vladale (mnichy i nadřízené)«. Bylo to strašné krveprolití. »Ot krv-ta stanela životinja (z krve té povstalo zvíře) i ot životinje nikto ne smi da dojde (nikdo nemohl přijíti).« Jednou však udeřil hrom a zvíře zabil. Přes to se sem dlouho nikdo neodvážil, až jednou přišel pastýř, který se tu usadil a stal se mnichem.

 

Z neomítnutých zdí vyčnívají zevně římské architrávy, kusy říms, mramorových poprsí (také kus známé římské pomníkové figury s paží v pravém úhlu lomenou a s rukou v záňadří). Domněnky, že to jsou zbytky pohanského božiště řeckého či římského, se nám, nezasvěcencům, nezdají být divnými. Místo je tak fantasticky položené, že je příhodné stejně pro náboženské snílky a mudrce jako pro vypočítavé sluhy pohanských chrámů. Lidská povaha miluje tajemné a

 

70

 

 

silné dojmy a pod jejich tlakem je všem náboženským vznětům tím přístupnější.

 

Arci úlomky klasických staveb a soch nejsou na Balkáně žádnou vzácností a najdeme je nejen ve zdích, ale i v dláždění. Pražský profesor L. N. Okuněv vypravuje, že našel v Makedonii hřbitov, kde sedlák upotřebil k náhrobku sochu Římana, na němž změnil jen jméno, protože mu nevyhovovalo. (Podoba mu stačila.)

 

Vše je tu tajemné, nezbadané. Ve vysokých nedostupných stěnách jsou vidět otvory a v nich zbytky zdí. Snad to byly nucené lidomorny (pro odsouzence), nebo dobrovolné (pro poustevníky). Možná také, že to jsou zbytky opevnění, neboí kláštery bývaly spolu tvrzemi. Zvědavci zjistili, že tam tlí lidské kosti.

 

Před monastýrem jsou vtesány do balvanů sedátka. Usedli jsme na nich po večeři se svými hostiteli a pokračovali s nimi ve velikém mlčení, které tu je všemocným pánem. Soumrak složil se k patám hor, jež se do něho zdlouhavě obouvaly a odívaly.

 

Skoro jen šeptem se hovořilo o drátěné košili krále Milutina, kterou nám ráno v katakombách ukazovali, nebo o Caru Dušanovi, jehož chrysovulje (věnovací listina) je jednou z řídkých písemných památek, jež vyprávějí o minulosti kláštera.

 

Jinak zákon ticha zde smí býti přerušen leda hloupou náhodou, jako když tenkrát na příklad nakvašený býk vrazil nevinnému volu svoji rohatou palici mezi kýty. Pak arci nastal velký řev (lidský i zvířecí) po celém klášteře. Vůl úpěl jako umírající a pastevci volali o pomoc pobíhajíce s lucernami. Mniši spěchali do stáje, kde ubohé zvíře, majíc zadek vyzdvižený, skákalo zoufale po dvou před býkem. Dlouho trvalo, než byl vůl beze škody z trapné polohy vyproštěn a majestát ticha zase na trůn dosazen.

 

71

 

 

Jeho vláda je příjemná. Jen s počátku rozčiluje. Naše čivy, zvyklé, aby stále hledaly klidu, našedše jej, octnou se náhle bez cíle a tonou ve zmatené rozpačitosti. Ale brzo se do něho vpraví a rychle mu přivykají. Je jim pak v něm jako v ráji.

 

Pro uměleckou práci božské podmínky. Příroda zde rozevírá svoji bezednou pokladnici; vše se zde oduševňuje, irity kozy, které bloudí po stráních v malebných skupinách nebo se staví v koketních pózách na kameny pozírajíce na malíře, jako by chtěly říci: »Maluj!« Zdají se mít tolik smyslu pro umělce, že mu stelou cestu již napřed bobkem, arci jen svým vlastním, když jiného nemají. Či to má být jen připomínkou pravdy, že cesta k umění je kluzká? (Hrozně se to na nich totiž smeká.)

 

Druhý smysl to mělo ostatně pro srbského mladého malíře, který sem tehdy skoro současně se mnou přišel a na oslu si přivezl dvanácte pláten. Ale, když mu horský vítr porazil obraz a stojan na kusy rozbil o kameny, nechal všeho a opustil zakrátko klášter i s námi.

 

72

 

 

9. Skopská Černohorka.

 

[Previous] [Next]

[Back to Index]