I. V Ochridu a okolo
2. V Ochridu (10)
3. Ochridské jezero (18)
5. Požár ve Struze (32)
7. Prespanské jezero (47)
K neuvěření: Makedonie a Československo, dvě země, které se již na úsvitě našich dějin spojily k velikému kulturnímu dílu, jsou si dnes, ze všech slovanských, nejcizejší. Díky svatým věrozvěstům, Cyrillu a Methoději, a jejich učedníkům, Klimentu a Naumovi, byly naše vztahy zahájeny již r. 863; ale brzo se zpřetrhaly.
Teprve po tisíci letech počaly se zase navazovati. Zase zásluhou Makedonců. Ti však teď už k tomu neužili slovanské liturgie, nýbrž prostředků přiměřenějších době. Nejprv jali se rozklížené dílo lepiti tureckým medem a všeho druhu ratlukem (východními mazlavými cukrovinkami), načež užili ovčích střívek, jež dodávají jednak uzenářům k výrobě párků, jednak do továren k výrobě strun, čímž vyhovují i potřeštěným idealistům. Dále Ochridské jezero stále nám nabízí svůdné jinak pouto náhrdelníků z nepravých perel, jež by mohly značiti tím spíše česko-makedonskou vzájemnost, protože k jich výrobě dodává zase náš Jablonec skleněnou slupku, již Ochrid plní opalisujícím stříbrem ze šupin rybičky oukleje (Alburnus belvica). Ale tím by se, myslím, počin ocitl na cestě vskutku nepravé, nehledě k tomu, že falešných perel všeho druhu máme sami dost.
Rokem 1925 vstoupily česko-makedonské styky do období třetího a podstatně nového. Trpnosť s naší strany přešla ve výkonnost. Předně sem přišel dr. J.
5
Komárek, aby studoval své soujmenovce, jež zde natropí tropickou malarií mnoho zla; a za druhé já přišel sbírati písničky. Třebas o palčivosti otázky, kterou zde luštil řečený učenec, se sami na vlastní kůži co chvíli přesvědčujeme, považoval jsem svoji úlohu za přednější, protože spěšnější. O komáry je zde velkolepě pečováno domácím i americkým kapitálem v četných a někdy nádherných tropických ústavech a malarických stanicích, o písničky se však do té doby staral málo kdo. Ostatně jediný praktický výsledek všech dosavadních přírodovědeckých studií pro nás je vědomí, že dostaneme zimnici jen od toho komára, který má při bodnutí zdvižený zadeček. Ale kdopak má dost chladnokrevnosti a nevkusu k takovému pozorování?
Nebylo v tom tedy nic osobního, přikládal-li jsem svému poslání větší důležitost, k čemuž mne opravňovaly i některé zjevy, jež provázely můj příchod. Byltě slavný. Aspoň na nišsko-soluňské trati téměř ve všech rychlíkových stanicích mne vítaly cikánské kapely s dechovými nástroji, bubny a kastanětami. Spolucestující mne sice ubezpečovali, že pozornost platí i jim a že se zde tento zvyk zahnízdil za světové vojny; ale já si vše osoboval pro sebe: vyňal jsem zápisník a činil si poznámky. Pokud věci nebyly ozvěnou ciziny, stály za to, zejména rytmicky.
Měl jsem tehdy namířeno do Ochridu. Zastavil jsem se jen na tři dny ve Skoplji, abychom přivykli (já a syn) horku, při němž jsme se plazili stále při zdích v tenkém stínu: my, domorodci, vojáci, dobytek, psi.
Krajané však nás hnali hned dále. »Horko může ještě stoupati,« pravili. »Tady musí býti horko. Jsme hrozně nízko a v kotlině. Jen si pospěšte do Ochridu. Je 700 metrů vysoko a má ohromné jezero. Tam je příjemno. Tam již staří Římané —«
6
»— a mladé Římanky —« skáču do řeči —
»— jezdili na letní byt. Tady máme některý den až 60 stupňů Celsia.«
Vypulil jsem oči. (V makedonštině se očima vůbec jen »pulí«.) Dím ustrašeně: »To snad počítáte třicet dopoledne a třicet odpoledne?«
»Ne; najednou.«
Uháněli jsme autem po deset hodin. Nemohu však říci, že »přímo«. Přečetné zákruty, jež vedly přes hory a doly, vypadaly z dáli jako práskající bič. Kameny a rýhy vyhazovaly nás do vzduchu a my pokaždé, místo abychom dosedli, dopadli na sedadlo, jež při vší své měkkosti připadalo jako kámen. Na závitech mezi Gostivarem a Mavrovým Polem projížděli jsme stále oblaky prachu, jejž jsme dole byli zdvihli. Když se posléze zjevilo Ochridské jezero, stkvějící se ve žhavém objetí rozpáleného horstva, byli jsme sice duševně čipernými obdivovateli jeho veleby, ale zato tělesně bezvládnými mrtvolami. Podvečer v pobřežní ochridské kavárně bylo nám snadno porozuměti vtipkářově větě, od vedlejšího stolu k nám dolehlé: »Naše cesty jsou výborné pro — aeroplány.«
Žertem vzbudil naši smělost, že jsme se společnosti optali, co značí velké ohně, které na horách albánských se jako hvězdy kmitaly s druhé strany jezera? »To si tam albánští pastevci vaří večeři.« —
Těžko se nám té noci usínalo. Jednak se s námi v polosnu zatočil prudce vždy zase znovu vůz nad strmým okrajem propasti řeky Radiky a prudké škubnutí nás vyprostilo z úzkosti i spánku; jednak bylo ve světničce, jižně položené, jako v krematoriu, což mne přimělo k hádkám, jež jsem v duchu sváděl se skopskými přáteli: »Tady že je — chladněji?«
Ze zoufalosti jsem rozsvítil petrolejovou lampičku, vyňal soupis adres a jednu po druhé zaškrtávaje, psal
7
jsem pohlednice, zasílaje známým vřelé pozdravy. (Jinaké se nedaly posílati.)
Dokonale zmořen, pozdě jsem usínal s nezodpověděnou otázkou: Jak pak to bude dopadat v tom vedru s prací? Jak s malováním? Jak s písničkami? Vždyť se s člověka stále jen slévá?
Ale když jsem se druhého dne drásal strmou uličkou pod révovou klenbou a šmolkovým blankytem, jenž si našel místy pokračování v pruzích jezera, prosvítajícího mezi domy s četnými přečuhujícími patry, zapomněl jsem brzo na všecky strázně a nálada moje se zastkvěla jako zdejší slunce, zejména, když mi zanedlouho odkudsi zazněl — zpěv. První makedonská písnička! Plížím se, abych nepoplašil zpěvačku, naslouchám notě, skoro jakoby povědomé, a za krátko rozeznávám nápěv i slova:
Goro, goro, visoka si,
moja draga, daleko si...
Zarazím se: naše píseň! A píseň, o níž přední čeští odborníci po léta a ještě dnes stále píší jako o popěvku výhradně a ryze českém!
Ale v té chvíli mi nevadilo, že tato píseň není ani makedonská, ani výhradně česká (neboť již r. 1834 byla vyšla v Moskvě v Maksimovičově sbírce písní ukrajinských, r. 1863 v polské sbírce Rogerově ve čtyřech obměnách, dále se pěje v Rumunsku a snad i jinde). V tom okamžiku jsem ji přijal jen jako milou pozornost slovanské země, tak dlouho mnou pomíjené. Neželel jsem, že můj zápisník vyšel naprázdno; však si to nahradím jindy!
8
1. Mladá pané ze Strugy.
--------
1. Ulice v Ochridě
9
2. V Ochridu
Bylo mi zde snadno časně vstávat. Kohout, jenž už za pološera věstil těsně pod oknem ve svém esperantu s nadsazením všech svých sil brzké příští Phoebovo, nestačil sice na více, než aby mi rozklížil zalepená víčka, ale zanedlouho bělostná džamie počala pláti přímo do okna, vzduch se rozechvěl táhlým zpěvem muezina a otevřeným oknem jsem slyšel zřetelně, jak pěvec nabírá dechu, aby kažkou větu zapěl najednou a protáhl co nejdéle.
Nedalo mi to. Šel jsem k oknu a pozoroval kněze; ne, že by mi to bylo novinou, ale že je mi to vždy vzácným požitkem. Prožívám konání hodžovo. Chvíle je mi kalena jen lítostí, že, nejsa Turkem, nemohu to dělat místo něho. Neznám stkvělejšího pozdravu vzcházejícímu dni (se strany člověka). Pravda: naše zvonění je — pokud se kde ještě koná — též krásná věc a velebná, ale kam s výkonem, ať se již zvon tahá provazem jako čuně za oháňku nebo kymácí nohou jako při kopané! Ještě kumštovné ruské zvonění jakž takž ujde, kde zvoník všemi čtyřmi jako by ve vzduchu na stojato ploval, rozdovádí celé stádo zvonů a zvonečků nad sebou, pod sebou a kolem sebe. Zato: vyšplhati se na stéblo minaretu a odtud do volného, nočním klidem odpočatého vzduchu vztyčen, nadšeně vítati kolkolem se probouzející svět a nekonečné neznámo — může-li býti cos radostnějšího?
Hodža umlkl a já se počal strojiti. Jeho zpěv zatím již nahrazen podobnými melodiemi chlapců, roznášejících čerstvé chleby: »Da, simiti da, simiti topli, da simiti, da ...« Kontrapunkt k tomu ve čtvrťových notách obstarával kdesi hýkající osel a psi ostrým staccatem zpestřovali hlasově nesourodý trojzpěv, jenž
10
2. Ochridská architektura
11
sice nebyl již přiměřený velebě chvíle, ale zato tvořil dobrý přechod od zbožné nálady, jíž každé jitro dýše, k dennímu shluku a ryku, ke vřavě všedního života, sestávajícího ze stálých menších strků nebo větších šarvátek.
Ještě jich nebylo, když jsem vyšel. Čaršije (tržiště) byla ještě pusta a prázdna. Jen kafany se počaly otvírat. V jedné již sedí starý effendija, jemuž asi záducha nedá spáti; cumlá dlouhý čibuk se zatnutou cigaretou a občas srkne černou kávu. Jedno prase rejdí čumákem v hlubokých rýhách vykotlané dlažby a slídí po svém mlsu; nevšímá si nikoho a ničeho asi jako já, až budu opravovati sazbu tohoto povídání. Váží si klidu, v těchto místech jindy vzácného, jako támhleta slepice, která též s bezstarostným klidem, aniž byla plašena osly, mezky a lidmi, s vědeckou soustředěností a odbornickou znalostí badá ve všem, co dovede nožkou podrobiti věcnému rozboru a čeho je tu vždycky dost, zvláště po ránu. Několik psů bloudí s bezúčelnou rozpačitostí nezaměstnaných od rohu k rohu a patří na nás tázavě, jako by hledali nějaké »místo«. O ta je zde pro ubožáky veliká nouze. Jsou šmahem všichni bez pánů a požívají zlaté svobody, kterou neshledávají zlatou. Zachumlaná Turkyně, zvábená klukovým voláním, otevírá nepohodlná vrata a vybírá si obtížně, skrývajíc si tvář, žlutě zbarvenými prsty chleby pro děti, které po nich už sahají. Jinak dosud nikde nic. Jen prvé paprsky, jako šípy přes štíty Petřině se přenášející, vnikají slídivě do úzkých uliček, kde s božsky nestrannou spravedlivostí oblékají do zlatého rouna vše, nač kde přijdou — i to, čemu člověk v omezenosti svých ubohých stanovisek je nucen říkati třebas: neřád. I ten ozlatí a vyčarují z něho báseň, neboť příroda nezná zásadu relativity a jí je vše rovno.
12
Vystavil jsem se jim též, jako děcko všeho chtivé, a přemýšlím, na kterou stranu se vydati?
Přijeli jsme včera podvečer a vím jen, že nevím, kam dříve. Vše je tu krásné! Mohu na blízké nábřeží a patřiti na jezero, jež mezi horami jako v loži ještě dřímá pod závojem ranní mlhy. Mohu do města mezi starobylé, ale ve svém jižním slohu tak mladicky vyhlížející domy, stoupající nad sebe řada nad řadou. Mohu též vystoupiti nad ně tam, kde se rdí cihlový stařičký chrám svatého Klimenta, odkud se slibuje rozhled po celém jezeře a odkud uvidím, jak poloostrov ochridský vniká do jezera jako hruška na šťopce. Kostrbatá dlažba sice od zámyslu odstrašuje, ale je naděje, že se najdou mezi vysokými domy průhledy, věnčené révou, jimiž bude prokmitávati malachitové jezero, a to mi bude záminkou k oddechu při nepohodlném stoupání. Také by se mi chtělo rozeběhnouti se na západní konec města, vybíhajícího ve skalní výspu, na níž jako starý sokol trčí, nakrčen, poetický chrámek svatého Jovana Bogoslova, a odtud jednak naslouchati velkému a božskému tichu, vládnoucímu nad hladinou, jednak pohlížeti dolů do propasti k pověstným ochridským jezerním pramenům, kam se stále chodí pro vodu a nebo s prádlem, jak to líčí národní píseň. »Beljana plátno belješe na ochridski-te izvori.« Ale vábí též zarosená nížina, jež na východě spojuje město s úpatím Petřině a tvoří jedinou zahradu, plnou košatých stromů, mezi nimiž tryskají bílé minarety; bujná zeleň, zde tak vzácná v pokročilém létu, a šťavnatý její obraz jsou ve zdejším vedru samy sebou již chladicím nápojem — aspoň oku.
Kam tedy? Slunko radí: spěš nahoru — raději dřív než později!
Poslechnu. Klopýtám v klikatých uličkách a potkávám lehkonohé selky, které spěchají na trh, obtížené
13
nákladem a pletoucí současně bez ustání punčochy. Octnu se na severovýchodní straně dvojhrbého poloostrova, s jihu hustě obydleného, se severu však prázdného, lysého a vyprahlého. Nevadí io vsak kráse. Pozírám k severu a k východu. Jezero je lemováno poli, částečně ještě stíněnými horstvem. Sleduji silnici, po které jsme včera přijeli z úsměvného městečka Strugy, které se teď v dáli mile bělá pod albánskými horami. Je to nejsevernější bod jezera.
Včerejší cesta se mi vybavuje v mysli se všemi podrobnostmi. Ožívá ve mně nádherný pocit: když jsme po celodenní horské jízdě vnikli do stružské nížiny a pozřeli na obrovské jezero! Mezi svěžími lučinami a třtinovými bažinami se proti nám pohodlně valil Černý Drim, široký výtok ochridského jezera. Má předepsáno vplouti do úžlabiny, již jsme byli právě opustili, ale rozpačitě si to rozmýšlí, kroutí sebou a dělí se v ramena. Ve Struze jsou jeho »ústa« (tak se zde říká), jimiž se loučí s jezerem. Za slavnostní bránu mu slouží v městečku dřevěný most, jenž kdysi mohl býti srovnáván s mosty benátskými a florentskými, dokud jej zdobily krámky, jimiž byl vrouben.
Za to šik ohromných člunů starověkého tvaru stojí tu dosud na počest; trčí řadou z vody jako předpotopní hroši. Svižného vzhledu nejsou. Jejich boky jsou rozšířeny o trámy, aby po nich mohli pobíhati rybáři, vrhajíce a vytahujíce sítě. Podobny prámům, zvědavě zdvihají své předky, připomínajíce zdejší buvoly, kteří při koupeli zrovna tak nadnášejí tlamy, aby si do nich nenabrali.
Drkotající naše vozidlo plaší v hustém sítí jezera vodní a bahenní ptactvo: opatrné čápy a elegantní rozmanité volavky (čaplje). Zahlédli jsme i albatrosy (kolpíky) a pelikána. Vzácná zvířena nám připomněla zprávy Herodotovy, dle nichž na Balkáně byli kdysi
14
i lvi. Dnes můžeme leda jen hřešiti slovní hříčkou, řkouce: želvy tu vidíme na každém kroku. Lezou neprozřetelně z kukuřice a nechají se co chvíli hloupě přejíždět a zabíjet. Tropická zvířena byla tu donedávna zastoupena velbloudy, kteří po tisíce let byli dopravním hlavním prostředkem na silnici Via Egnatia, vedoucí z Ochridu do Cařihradu, a které teprve nejnovější doba připravila o chleba.
Staré časy se tu však dosud hlásí rozmanitým způsobem. V polích a zahradách na př. vidíme z dáli kola, větší mlýnských. Nahoře muž, o dřevěnou branku opřený, neúnavně (vlastně: velmi únavně) šlape. Točí kolem a tak čerpá jezerní vodu pro pole, která jsou suchá. Vidouce zároveň v jezeře pracovati bagry, které prohlubují zanášející se jezero, aby se bažinaté části kraje odvodnily a odkomářily (čili odzimničily), počítáme bezděky v duchu, jak rychle ubožáci budou šlapat potom a oč více se budou potit, až bagry splní svoji úlohu? —
Stoupám k bývalé pevnosti a potkám obstárlou měšfanku. Starší ženy se zde nosí tmavě, ba černě. Jižní evropské končiny mají vůbec k té barvě spád. Hedvábný šátek, jehož dva cípy za týlem se kříží, aby, ovinuvše hlavu, mohly se nad čelem svázati lehkou smyčkou, splývá po zádech. Pozdravím a ptám se, jdu-li dobře ke sv. Klimentu? Že ano. Poděkuji tedy a chci dále, rozhlížeje se vpravo vlevo, ale žena se ptá: »Bendisáš Ochrid?«
Nevěděl jsem, co je to bendisati, ale znal jsem slovo begenisati, jež povstalo z tureckého a značí kochati se, libovati si. Nebyl jsem tedy v rozpacích, co odpověděti; jen jsem honem vzpomínal, mám-li při slůvku »da« (ano) hlavou zavrtět nebo přikývnout? Na Balkáně se to dělá dle východního způsobu, totiž právě naopak. Nemohla se mi tu přihodit ovšem vážná
15
nehoda jako krajanovi v Srbsku, jenž kdysi v rychlíku, neznaje tohoto rozdílu, na zavrtění průvodčího zůstal sedět u svého cíle a v jiné stanici na jeho kývnutí vystoupil; ale bylo by to přece jen směšné, říkati — ve zdejším smyslu — něco jiného ústy než posuňkem. Choulostivý výkon se mi podařil. Babka se spokojeně usmála. Jižní člověk více než jiný rád slyší chváliti rodný kraj. Zavedla se mnou hned břitký hovor, jenž mi byl, jako lekce zdejšího nářečí, velmi vítaný. Škoda, že mimojdoucí sousedé ženu brzo odvedli. »Sadi se zdravlje!« (seď ve zdraví) loučím se s ní pozdravem včera narychlo naučeným. »Ajerli ti sat!« (šťastná ti hodina!) odpovídá babka.
Plížím se pod šancemi, spojujícími obě hlavice poloostrova, jež za stara bylo možno v časech válečných průplavem proměniti v ostrov. Středověké opevnění má arci základy mnohem starší, neboť zde byla starověká tvrz Lichnidos, známá již z III. st. př. Kr. Po stu letech patřila Římanům. Křesťanství zde zavedl ve III. st. po Kr. legendární mučedník Erazmus, prvý ochridský biskup, jehož úspěchy přiměly císaře Maximiana, aby dal 20.000 jeho věřících pobiti.
Pevnost potom oživla až v době slovanské. Veliký bulharský car Symeon měl v Ochridu svoji druhou prestolnici a o sto let později car Samuel (jenž se pokládal za nástupce Alexandra Velikého), zdvihl Ochrid na nejvyšší stupeň slávy. Ovládaje skoro celý Balkán, založil zde bulharský patriarchát, k němuž náleželo 30 biskupství. Boje, jež stále vedl, mu nepřekážely, aby se nestaral též o vzdělanost ve všech směrech. Mokrý a zimniční kraj se snažil již tehdy vysoušeti, zakládal cesty a budoval mosty, pečoval o hospodářský rozkvět.
To byla vrcholná doba Ochridu. Potom už ani bulharský car Asěn II., ani pozdější (stoleté) panství srbské
16
2. Sv. Kliment v Ochridu.
---------
mu ji nevrátily. Ochrid klesal a to i v národním smyslu. Řecká kultura nabývala vždy více nadvlády, jíž si dovedla udržeti i za Turka.
Kráčím okolo turecké tulby (hrobky) podobné kar menné besídce, sklenuté na čtyřech sloupech. Je zpustlá. Potulná svině, jakoby na zlosť nebožtíkovi, pro něhož byla zvířetem »nečistým«, ryje v hustém bejlí, které se ujalo péče o zapomenutý hrob. Pět set a čtyři léta byl zde půlměsíc pánem a nyní se opovrhovaný tvor tohohle smí odvážiti! Nebožtík se tomu ne vzpírá. Nemůže. Ale také je to ve smyslu Koránu; podrobovati se nové moci. Doba pohlcuje dobu. Čas je času nepřítelem jako člověk člověku, jako nové pokolení staršímu.
Doklady na každém místě. Před námi zřícenina krychlového tvaru, jejíž stěny jsou zpola zahaleny překrásným břečtanem. Ztrhaná její tvář, pokud je odhalená, prosí o soustrast. Ale nedbejme toho! Ne proto, že to je zřícenina džamije, ale že to předtím byl chrám svatého Pantelejmona. Sám sv. Kliment založil tento chrám a po svém přání byl zde i pochován. Když sem přišli Turci r. 1408, musili křesťané světce vystěhovati a učiniti místo Alláhu. Nejprv přenesli ostatky do prozatímního hrobu, ale později uložili je nahoře u Matky Boží, která tak nabyla posvátných ostatků, ale přišla o své jméno. Od těch dob se kostelu říká Svatý Kliment.
Město se odtud řítí s prudkého svahu ke břehu jezera. Vidíme dole tisíciletou basiliku svaté Sofie, ani neznámo, kdy založenou, ke které byl zde vždy člověk v poměru skutečného domácího pána a bozi v poměru pouhých nájemníků bez závazné výpovědi. Bůh křesťanů musil ustoupiti, když přišli Turci, aby se sem teď, po půl tisíciletí, zase vrátil. Bozi se nesmí štítit, jeden po druhém bydliti. Lidstvo žádá od nich
17
větší snášelivost než od sebe sama. Právem; neboť jim přisuzuje též větší moudrost.
Sestupuji. Kráčím podle paláce, zchátralého jako vše kolem. Je to sídlo zdejšího vládyky, biskupa; místo, odkud se do r. 1872 vedl nejkrutší boj se strany řecké proti Slovanům. Dnes již toho nebezpečí není. Zásluhou bulharských vlastenců, zejména bratří Miladinovců, již v šedesátých letech minulého století byl zde tento boj vybojován. Rectví zmizelo — protože ho nikdy mnoho nebylo; leda zevního. Dnes zahlédneme jen ještě v čaršlji krámek, v němž je cosi jako kancelář. Nápis nám praví, že tu je advokát, příjmím — Demosthenes. Vzpomínám, že jsme včera ve Struze nalezli podobnou firmičku, rovněž nepatrnou rozměrem, ale ohromnou jménem: advokát Aristoteles. Buďte zdrávi, jste-li potomky svých znamenitých jmenovců! Oba máte co činiti, abyste tíhu svých jmen unesli! Poměrně to má dosti snadné prvý, jestli se totiž rozhodl předčiti svého slavného jmenáka v jeho prvém období, kdy ještě byl nešika a neuměl pořádně řečnit.
Popis? Kde pak! Jak popisovati — zrcadlo? Vždyť není než zvráceným obrazem protějšku a ten tady zase není než ohromné nic modrojasné nebes báně!
Jedná se tedy jen o rámec zrcadla. V dáli modrofialový a blíže kávově žlutý nebo šedě zelený, je bohatě proveden proslulými modeléry, o nichž nás poučí geologie. Jemnější výzdobu obstaral zub času (jinak jen nechvalně známý, neboť dovede vyžrati vše na světě kromě — sama sebe). Zde se mu podařilo vyhlodati kol dokola spleť krásných linií a to s uznáníhodnou
18
národní i politickou nestranností (západní břeh je albánský, východní je slovanský).
Nádherný přírodní amfitheatr prostírá se v délce dvacetipěti kilometrů. Azurová hladina voní mořem, jehož zdá se býti zálivem. Zrak se na ní nezastavuje, ale prochází jí. Vždyť je jen obrazem prázdného prostoru. Mysl jím proniká a uniká. Uniká přítomnosti a bloudí minulostí. Uniká zdejšímu kraji, rozlétá se po celém Slovanstvu. Ba zalétá domů, do vlasti na severu, odkud byla sem toužila.
Nic na tom divného. Zde odpočívají dva muži, kteří kdysi, jakožto učedníci apoštolů Cyrilla a Methodéje, u nás po 15 let horlivě působili a kteří mínili se nadobro státi našinci (k čemuž jen vinou Svatoplukovou nedošlo). Potom pracovali po čtvrť století zde, v čarovném zákoutí, a símě cyrillo-methodějského jazyka zde pěstovali s takovým úsilím, že zde položili základy slovanského, ba všeslovanského písemnictví — když jim nebylo dovoleno učiniti to u nás.
Hrob jednoho, chrám sv. Klimenta, vznášející se nad Ochridem, poskytuje nám ted stínu pro odpočinek; hrob druhého, monastýr sv. Nauma se nám míhá jako bílá tečka na opačném (jižním) konci jezera.
Tulíme se k vrásčitým stěnám stařičké budovy, jejíž těžké prejzy září všemi barvami pálené hlíny a pestrých lišejníků. Se svou osmihranou kopulí a cihlovými bordurami jako krajkami dojímá vzezřením přívětivé babičky. Minulostí je to věkovitá kronika, již byzantská architektura opatřila vzácnou vazbou.
Vzpomínáme tu osudného léta osmisetosmdesátého a pátého, kdy u nás umřel sv. Methoděj, neboť pak byli jeho učedníci jednak vrženi do žalářů, jednak vypovězeni. Tři z nich: Kliment, Naum a Angelar, odešli přes Dunaj a Bělehrad do Bulhar, do prestolnice Prěslavi, kde car Boris, nedávno pokřtěný, je ochotně
19
přijal a po dvou letech (bez Angelara, který zde zemřel) poslal do nejzápadnější končiny své říše, do Ochridu.
Poslední zbylí z apoštolské družiny (kterou východní církev ctí jako sv. Sedmipočetníky, neboť k nim čítá vedle Cyrilla a Methoděje ještě Sávu a Qorazda), stali se po zakladatelích, Cyrillu a Methoději, prvými. Zejména Klimentovi bylo usouzeno, aby písemný slovanský jazyk, Cyrillem utvořený, vypěstil, upevnil a rozšířil natolik, že se provždy rozezvučel ve chrámech všeho jižního a východního Slovanstva. (Ba i v Rumunsku jazyk staroslověnský vládl v církvi a ve státě do XVI. století a písmo až do XIX. století.)
Tušil-li Kliment velikosť svých činů?
Vzpomíná-li jich Slovanstvo spravedlivou měrou?
U nás v emauzském klášteře »Na Slovanech« měla církevní slovanština svůj útulek ještě za krále Karla IV. a v Lužici dr. Arnošt Muka objevil počátkem našeho století v poněmčené dolnolužické osadě Gosmarju staroslověnský rukopis, pocházející ze XIV. věku. Byl tedy cyrillomethodějský jazyk — až na Poláky — jazykem všeslovanským.
To je dílo Klimentovo. Byla-li Soluň rodištěm prvního spisovného slovanského jazyka, stal se Ochrid jeho kolébkou. Byl-li to Cyrill, jenž símě zasel, Kliment je vypěstil. Měl prý tady v Ochridu 3.500 učedníků, kteří opisovali a rozšiřovali svaté knihy po veškerém slovanském světě. Přičítala se mu i zásluha, že původní obtížné písmo glagolici (která se podnes udržela v západní katolické části Jihoslovanstva, u Charvatů) nahradil snadnější azbukou, zvanou později cyrilicí; ale další badání ukázala, že se tak stalo ve východní části Bulharska při dvoře cara Symeona.
Kmen vyhnal pět větví, pět krajových obměn: českou, slovinskou, srbskou a ruskou vedle původní bulharské.
20
Nauka o nich je dosud plna záhad a nezodpověděných otázek. Někteří z učenců zastávali názor, že církevně-slovanský jazyk nenáleží výhradně k žádné z nynějších slovanských národností, a Kopitar a Miklosič — Slovinci — trvali na svém, že to je jazyk vyhynulých panonských (uherských) Slovanů; vedla je k tomu jednak příbuznost se slovinštinou, jednak náhoda, že Kliment byl získán od svatých bratří na dvoře knížete Kocela na jezeře Blatenském, když se u něho tam byli zastavili na své prvé cestě do Říma. Ale většina učenců shledává, že to je jazyk, mluvený v rodišti Cyrilla a Methoděje, v Soluni, tedy jazyk makedonských Slovanů (Slověnů), kteří potom se svými ostatními soukmenovci přijali dle svého státu název Bulhaři. Proto se staroslověnskému jazyku říká též starobulharský.
Jeho záhady jsou stálým předmětem badání učenců, jazykozpytců i dějepisců. Jsou však dráždivé i pro neodborníky. Polský slavista A. Brůckner sice myslí, že to byl jeden z největších a nejmoudřejšjch činů Svatoplukových, když zbavil zem východní církve na prospěch západní, ale snad se nechává příliš uvlékati svým katolictvím; vždyť katolická církev nemůže se vynášeti svými výsledky u polského lidu nad pravoslavné popy. Kamarádský poměr pravoslavných kněží a věřících, měl vždy blahodárný vliv na duši lidu ve smyslu demokratičnosti, jíž Balkán vyniká nad ostatní Evropu a která také tvoří jeden z jeho hlavních předností a půvabů. Je-li však náhled Bríicknerův sporný, jedno je jisto: knihy Cyrilla a Methoděje se k nám dostaly dříve než k Bulharům; kdyby byl býval mohl Kliment zůstati u nás a pracovati bez překážek, byl by býval konal totéž dílo, jako v Ochridu. To značí, že by byl pracoval nikoliv na obvodu slovanského světa, jako dole, nýbrž v jeho středu, neboť tenkráte
21
Slovanstvo sahalo až k Hamburku a k Rýnu. I je na bíle dni, že by sotva byli bývali nadobro zmizeli panonští Slované, souvisící se Slovinci, a že by sotva bylo Polabské Slovanstvo tak rychle zanikalo, aby německé souvislé území mohlo sahati dnes až na pět hodin pěší chůze od Prahy. Náš jazyk byl by nabyl jiné způsoby — byl by to asi jazyk vskutku československý (a snad i polština by byla bývala jím zasažena). Jistě by dnes bylo méně slovanské jazykové rozdrobenosti.
Takové myšlenky zde krouží hlavou, zatím co zraky poletují po hladině jezerní.
Kliment byl vůbec vynikající duch. Maje ku pomoci Nauma, staral se nejen o školy a kostely, ale také o pozemské blaho lidu: o polaření, ovocnářství, o hospodářský vývoj země. Jeho památka je v lidu dosud tak živá, že je mu prvým po bohu. Dosud se zdejší člověk při něm dušuje a jeho jménem přísahá.
Jím nastalo ochridskému kraji, slovanským lidem již dvě stě let osazenému, vlastní slovanské období, jež se vyvrcholilo sto roků potom za cara Samuela, sídlícího v Ochridu. Samuelem založený patriarchát svěřen debarskému rodáku, sv. Jovanu Bigorskému, odpočívajícímu severněji na řece Drimu v proslaveném soujmenném klášteře na zalesněné strmé stráni. Sláva Ochridu jako carské prestolnice netrvala dlouho. Již r. 1018 řecký císař Vasil II. Bulharobijce zničil Samuelovu říši, patriarchát zrušil a ponechal ochridské církvi jen privilej samostatnosti. Od těch dob nebylo v Ochridu církevních slovanských hlav (až do r. 1872, kdy Bulhaři domohli se exarchátu).
Slovanská kniha zde však byla pěstěna nadále. Proslavené je »Evangelium ochridské« jako důležitá památka pro slovanský jazykozpyt. Zde napsán »Boloňský žaltář« v letech 1230-1241, »Žaltář Branka Mladenoviče«
22
3. Monastýr sv. Jana Bigorského u Debru
23
r. 1346 (za srbské doby Dušanovy) a ještě v XVI. st. znamenitý zdejší arcibiskup Prochor, Řek, dával přepisovati slovanské rukopisy. Řečtina zde byla tolik co latina v naší církvi a jen takový význam přísluší slovům cara Dušana, když nazýval zdejší církev »řeckou«. Teprv roku 1767 se zde počalo helenisovati úsilně. Ale marně. Okolí bylo odevždy až na malé výjimky slovanské a město samo (as 15.000 ob.) z polovice. Druhá polovice byli poturčení Albánci; jen něco málo bylo Řumunů (Cincarů) a nejméně Řeků, kteří svými školami dávali městu pouhý nátěr. Ten se podařilo dvěma mladým mužům, bratřím Miladinovcům z blízké Strugy, brzo setříti, když byli získali esnafy (cechy) a bohatší řekomilské rodiny.
Zajímavý nápis lze čisti ve chrámě našeho světce. V bohaté malířské výzdobě, jež vyplňuje vnitřek chrámu odzdola až po kupole, pod podobiznou Ostoje Rajakoviče, stojí psáno, že je příbuzný Králevice Marka.
V chrámu je pokladiště vzácných starožitností. Stářím tlumený ton maleb, zlatý ikonostás, fantastické obrysy trůnu arcibiskupa Prochora uchvacují, zejména udá-li se, komu, jako mně, viděti na něm sedícího vladyku v majestátním fialovém hávu. Fresky, ikony, rakev sv. Klimenta, drahocenné výšivky, dřevěná socha světcova tvoří vzácné prostředí. Knihovna, obsahující 120 starých tisků a rukopisů, jest stále předmětem studií četných badatelů. Dva z učenců jsou dobře u nás známí. Jsou to oba Rusové: učenec a politik P. N. Miljukov, jenž nás po vojně jako emigrant občas navštěvuje, a byzantolog N. P. Kondakov, který již při své prvé návštěvě Čech za mlada si nás zamiloval, po ruské revoluci u nás hledal a našel útočiště i působiště, avšak již po třech létech také — hrob.
Po veliké minulosti Ochridu, náležející veškerému
24
3. Stařena ze Strugy.
-----------
Slovanstvu, dnes zůstaly jen skrovné stopy. Není divu. Je tomu všemu již tisíc let, co zde plál vánoční stromek Slovanstva, rozžhatý Klimentem. Když r. 916 zemřel (šest let po smrti druha Nauma), počalo světélek ubývati. Dnes to jen žároviště. Hromádka popelu po ohňostroji, jenž byl vzňal světla daleko široko.
Opouštějíce hrob Klimentův, pohlíželi jsme do dáli na Naumův, krás jezera nevidouce.
Činar je turecké slovo a značí platán.
V Ochridě mají dva. To jest, mají jich silad více, ale dva tak ohromné, že se jim nevyrovnají ani pověstné platány v Trstenu u Dubrovníka, předepsané v Baedekru poslušným turistům.
První (větší) zastiňuje celé náměstí. Řeknete, kdo znáte jih: Víme, co tam znamená náměstí, jako na př. »piazza grande« na Korčule, jež je jen o málo větší než jubilejní poštovní známka. Nu, nezapírám, že ani ochridské se nemůže měřiti s nějakou pařížskou Pláce de la Concorde, ale jistě se podivíte, řeknu-li, že ve vykotlaných dutinách starého ochridského velikána byly do nedávná tři kavárničky a jedna ševcárna. Dnes jsou do něho vezděny tři velmi slušné kašny, neustále obležené žíznivci všeho druhu, a na severní straně pohádkového kmene že má protější kafedžija odbočku svého závodu, totiž několik židlí, kde je příjemno posedět a popít černé kávy, což se však doporučuje jen časně z rána nebo u večer, kdy nesčíslné kavky, sídlící v hostinné koruně zelené fontány, ještě (nebo již) spí. Jinak z košatého stromu, jenž za deště slouží za obecní deštník, i za největšího sucha lecos
25
velmi mokrého ukápne, čemuž nezkušený cizinec neujde, ba čehož třebas dlouho ani nezpozoruje, leda že by mu kavka kávu svým způsobem osladila.
Ale i takový nemístný žert zlomyslného ptáka nezprotiví nám toto rejdiště nejrůznějších živlů, směsici rozmanitých typů a krojů, motanici nejpestřejších postav od čiperného prodavače až po dlouhého derviše s vysokou bílou čepicí. Karavany koňů a zejména tvrdohlavost a neústupnost oslů roztomile (pro nás, diváky totiž) zesilují zmatek o týdenním trhu, neboť žízeň láká každého tvora k zelené fontáně.
To je první činar, srdce dnešního Ochridu.
Druhý, pravda, je o něco menší, ale za to jeho minulost! Sluje činar Džema Brdjanina, prý kdysi pána na Ochridě, a historka, která se k němu pojí, je jistě pravdivá, neboť byla tištěna a to dokonce v tak znamenité knize, jako je Vuka Karadžiče sbírka srbských národních písní.
Činar je také vykotlán, ale uvnitř jen visí (nakřivo jako oběšenec) sešlá lucernička, v níž se rozpačitě kmitá nuzné světélko.
Svítí za Džema Brdjanina, jež byl na tom stromě pověšen vlastní rukou Králevice Marka. Píseň, jež o tom vypráví, vznikla v Hercegovině a předpokládá základní zeměpisnou vědomost o Ochridu: že jeho jezero se honosí hojností ryb a ty zase svojí lahodou, známou široko daleko.
Děj počíná na hradě Prilepu, sto a dvacet kilometrů odtud na východ. (Nelekejme se těch vzdáleností; pro Marka a jeho koně Šárce nic neznačily, jak hned uvidíme.)
Byl Djurdjev den (sv. Jiří) a Marko slavil »krsno ime«, to jest svátek patrona svého domu. Sešlo se mu hostů jak se sluší a patří:
26
4. Platán na ochridském náměstí
27
dvě stě popů, tři sta kaluděrů (mnichů),
také dvanáct srbských vojevodů,
jiných hostů ani nečítaje.
Bylo »dosti piva, jídel všeho druhu«, kromě jediného nedostatku, jejž postřehl a také hned všetečně vytkl mlsný kaluděr, řka:
»Nema riba od Ochrida.«
To se Marka dotklo. Poručil hosty krmiti a napájeti, ale sám si dal připraviti Šárce a chystal se na cestu.
Matka Jevrosima, vidouc, jak důkladně se opásává, starostlivě pravila: »Neber s sebou žádné zbraně! Přivykl's příliš krvi. Mohl bys tak znesvětiti svátek!«
Těžko Marku jiti beze zbraně; ale ještě tíže neposlechnout matky. Odpáše se a jede jen tak.
Blíží se k řece, když proti němu vjíždí na most jezdec, který, nohy křižmo, pohrává si s mlatem. Vrhá palcát do výše a chytá jej »u bijele ruke«.
Pozdravili se. Cizinec se ptá: »Neznámý junáče! Nejsi-li z Prilepu? Nejsi-li z dvora Králevice Marka? Je-li Marko doma? Má-li mnoho hostů?«
Marko odpovídá: »Neznámý junáče! Byl jsem ráno na hradě Prilepu. Marko oslavuje světce maje hostů slavných, nesčítaných!«
»Ať jich má jen! Stůl mu okrvavím, jeho sama na vrata pověsím! Zahubiltě mého bratra Musu.«
Marko se zarazil. Byl to sám Džemo. Co teď? Přizná-li se, bezbranný, Turčínu, je ztracen; nechá-li ho jeti, pobije mu Turčín hosty. Zvolá tedy: »Jsem sám Králevic Marko!« a bodá Šárce, aby unikl.
Džemo obrátí však koně, zatočí palcátem, pustí jej a Marko padá »do zelené trávy«,
Džemo váže spoutaného Marka koni na ohon, sám usedá na Šárce a vede svého koně i Marka do Ochridu.
28
Tam ho chce pověsit. Když počne stavěti šibenici, křesťané ho prosí: »Nevěš Marka! Nebude nám rodit réva, ni pšenice! Tu máš raděj tři náklady darů!«
To se Džemovi líbí. Zvítězí v něm lakota nad hrdinstvím, táhne k Yučitrnu (ještě dvě stě kilometrů za Prilepem, z čehož arci básníka nerozbolí ani hlava, ani nohy), postaví šibenici jako kramář krámek, vymámí výkup a jede k Mitrovici (což je nedaleko), aby v obchodě pokračoval. Těžko říci, jak dlouho by se byl býval zaměstnával tímto příjemným a výnosným podnikem, neboť Marko byl živ, dle národní písně, tři sta padesát let. Ale jednou dostal notnou žízeň. »Pověz mi o nějaké krčmě!« velí Markovi.
»To dělají junáci jinak,« dí Marko. »Zastřelí sokola nebo porazí koně a z hrdla se napijí vřelé krve.«
Běda Markovi! Nešťastná rada! Turčín tasí šavli, řka: »Toho neučiním, ale tebe skolím a z tvého hrdla se napiju!«
Markovi nezbývá než lesť. »Vím o jedné krčmářce, prokleté Jáně,« praví. »Ale ta se mi pomstí. Kdykoliv jsem u ní pil, nikdy jsem jí nezaplatil.«
Džemo se tam hned žene. Krčmářka stojí ve dveřích a Marko na ni zdáli pomrkává. Šenkýřka rozumí. Volá radostně na Džema: »Buď mi zdráv, junáče nad junáky! Chvála bohu na nebi, že jsi chytil Marka! Napájet tě budu darmo tři dny a tři noci.« A již plní slib i číši.
Lačně pije víno Turčín Džemo,
připíjí vždy kralevici Marku,
připíjí, však napít se mu nedá.
Jána nalévá pořád. Nosí víno vždy lepší, i staré sedmileté a přimíchává k němu býlí všelikého, až Turčín usíná. Pak osvobodí Marka, oba svážou a spoutají Džema a teď zase Marko počne piti. Kopne Džema »botou i ostruhou«: »Vstávej, Džemo! Ať si připijeme!«
29
Pije nyní Marko černé víno,
připíjí vždy Džemu Brdjaninu,
připíjí, však napít se mu nedá.
Pak s ním koná cestu opačným směrem i způsobem. Lid mu všude nabízí »tři náklady darů«, aby oběsil Džema, ale Marko nebere nic a zato vrací výkupy.
Pro Džema skončila cesta v Ochridu na činaru při cestě, vedoucí do Strugy. Když ho Marko věšel, zahlédl naposled své sídlo, ochridský hrad.
Turci podnes světí jeho památku, zažíhajíce v činaru světlo. Arci, co zde přestali býti pány, lucernička se ve své činnosti setkává s častými překážkami. Když jsme sem podvečer přišli, náhodou svítila. Ale plamének se kmital jako by se před námi třásl strachem.
Píseň stručně ještě dodává, že se Marko dostal včas zpět do Prilepu, aby mohl s hosty slaviti »svoga svetitelja«, ale při nejlepší vůli můžeme tomu věřiti jen s podmínkou, že »sv. Jiří« byl prodloužen na újmu druhých svatých.
Rybu také přivezl. Dostal ji. Byl šťastnější než my. My jsme se sice také po ní hned sháněli jako onen labužnický mnich, ba žádali jsme ji na sklepníkovi co den, ale marně. Odpověď zněla vždy stejně: »Nema riba!« Kdyby z Marka byla šla tak malá hrůza jako z nás, snad by jí také nebyl dostal, neboť již tenkráte, jako dnes, posílala se po rybolovu hned dále, třebas na ni nebylo ještě státního monopolu jako teď, kdy ji lze koupiti jen pod rukou pokoutně od pytláků.
My na štěstí našli náhradu (neříkám, že dostatečnou). Koupili jsme si obrázek, kde je všech 17 zdejších druhů pěkně barevným kamenotiskem znázorněno. Kochali jsme se jím při obědě i při večeři s takovým zájmem, že jsme tenkráte dovedli zpaměti všecky druhy vyjmenovat! i po latinsku. Ba věděli
30
5. Platan Džema Brdjanina v Ochridě
31
jsme (dle připojeného tekstu), i jakou má každá ryba chuť. Dnes z toho všeho již nevím nic. Dnes mi jen zavznívá v duchu kaluděrův verš, jehož prvou polovici náš sklepník uměl s obdivuhodnou vytrvalostí opakovat: Nema riba od Ochrida.
Byl to požár starého ještě rázu, poctivé ráže, bez pojišťovně základny a bez přispění uniformovaného hasiěstva.
Zde »hoří« ještě svým přirozeným, nekomoleným způsobem, bez přílišného hromadění umělých překážek, jež, vzdorujíce rozkacenému živlu, vzdorují též — podle fatalistické filosofie do nedávná zde vládnuvšího půlměsíce — vůli Nejvyššího a jsou tedy vlastně hříšným jednáním.
Náš člověk zde stojí rozpáčit. Nechápe. Přijde a vidí, jak mládež všech zdejších plemen a vyznání hraje kopanou (někdy malá Turčata větrají mrštnými pohyby své široké gatě ve stínu melancholické džamie, jež s klidem mudrce pohrdlivě sleduje míčem rýsované paraboly), ale hned radí: »Kdyby se zde místo sportu zakládali hasičské sbory!« A má svatou pravdu. Vždyť je vše zbudováno jakoby schválně pro požár: jen buchta a dřevo!
Jenže neví, že jeho rada, — nesporně rozumná — je stejně i nesmyslná. Zde není možné hasičstvo jako vzájemně si pomáhající skupina sousedů a spoluobyvatelů; zde by bylo možné jen hasičstvo námezdní.
Toho příčina není nějaký mravní nedostatek zdejších lidí; toho příčina je složení obyvatelstva, kde
32
4. Skály na Treskavci.
------------
méně vystupují rozdíly společenské a sociální, a více pestrosť plemenná, národnostní a národopisná. Četné živly, žijící vedle sebe po sta a tisíce let, zůstávají si — díky různosti jazyka, kroje, zvyků a náboženství — stále cizí, tím více, že nikdy žádná idea politické a státní samostatnosti je jinak nestmelila. Nechybí jim cit humánnosti, ale jednoty a za věky se mezi nimi nakupila čínská zeď všeho druhu předsudků, jež překáží, aby se zde mohlo pěstovati obecné spolkaření. Vedle slovanské většiny (obývající hlavně venek), jsou zde starousedlíci: Albánci (někdejší Illyrové), Cincaři čili Aromuni neb Kucovalaši, Řekové, Turci, španělští Židé a Cikáni. Při stejné vnitřní pýše jsou si všichni vědomi svého různého společenského postavení a různého veřejného hodnocení. Kromě starých esnafů (řemeslnických cechů) nelze na spolkový život v širším a obecném smyslu počítati.
A nikoliv také na žádnou reíormu nebo nějaké zmodernisování techniky požární (co do vzniku požáru, hoření a hašení).
Jeden takový slušný oheň po vůli boží jsme zažili v městečku Struze. Nebylo na něm zevně nic zvláštního, zejména nikoliv pro ty, kdož u nás pamatují požárovou tradici z doby předasekurační a předhasičské: zmatek (z matek), řev, lomení rukama zoufajících (někdy předčasně) žen, nepraktické nošení vody v nepraktických nádobách a to u někoho se zimničním chvatem, u jiného s ledovou netečností, spor na stříkačce o to, kdo má stříkati atd. Domy, jako kdysi u nás, samy od sebe dávily všemi stranami o překot svoje pestré vnitřnosti. Já se zde setkal dokonce s kopií výjevu, jenž nás, studenty, v Kutné Hoře, bez zřetele na tragiku chvíle, kdysi těžce rozesmál. Náš profesor totiž, trochu přepiatý, vletěl do prvého patra hořícího stavení a zachraňoval před plameny oknem
33
vše, co mu přišlo do ruky. Také talíře. Měl při tom aspoň tolik duchapřítomnosti, že se dřív opatrně podíval dolů, aby talíře padly na dláždění a nikoliv někomu na hlavu. Ve Struze tím způsobem rozzuřenému živlu zahnány laskominy na velké zrcadlo.
Tedy vše, jak bývalo u nás, až na trošku lokálního zbarvení. Zde na příklad je vystěhování snazší, protože domácnost se skládá většinou jen ze šatstva, koberců a pokrývek a podušek. To tahaly v ohromných rancích slabé ženy, jichž pod břemeny nebylo vidět. Těžké, dlouhé truhly, v nichž to vše bývá schováno, zůstávaly uvnitř, neboť neměl je kdo vynášet, když zdejší muži chodí hojně do ciziny na výdělek. Proto, když jsme několika ženám (já a syn) pomohli odnést rance, byli jsme prosbami a pláčem vráceni do ohroženého stavení a musili jsme z prvého patra tahati ještě dva metry dlouhou truhlu, se kterou jsme se na schodech zpropadeně těžce otáčeli.
Podívání bylo hlavně na blízké tržiště, kde drobné krámky chrlily jako bezedné všeho d-ruhu zboží. Vše se nosilo pro záchranu k mostu, k řece, a večer po ohni v křišťálové vodě Drimu rozsypaná káva a rýže byly tak nabobtnalé, že vypadaly jako nesčetné lastury.
Od mostu byl za ohně také zajímavý pohled k opačnému břehu, k turecké čtvrti. Všecky snad Turkyně zde stály ve tmavých hazukách, natáčejíce hlavy stranou jako kuřata, aby lépe viděly skulinou svého závoje na požár.
Z Ochridu přikvapilo vojsko se stříkačkou po dráze, ale při vedru a suchu byly to přece jen těžké prejzové kryty (řeckého způsobu), jimž se mohlo děkovati že neshořelo více, než čtvero stavení.
*
34
6. Rodný dům bratří Miladinovců ve Struze
Jistě bych byl na to vše brzy zapomněl, kdyby při tom nebyla bývala shořela stařičká buchtová chata, jejíž oprýskané vepřovicové stěny se vydouvaly, protože zpuchřelé trámy, křižmo i šikmo položené, povolovaly pod tíhou prejzového krytu. Tady se totiž narodili dva bulharští učenci a spisovatelé, bratří Dimitrij (11810) a Konstantin (1830) Miladinovci a tady také byl Dimitrij na udání řeckého biskupa Melentije tureckými pochopy zatknut a spoutaný odveden do Cařihradu, což se stalo v únoru léta Páně 1861, totiž v roce, jenž naopak sliboval být pro oba bratry obzvláště radostný, neboť, díky biskupu Štrosmajerovi, vyšlo právě v Záhřebě jejich společné dílo,
35
svého druhu prvé v bulharské literatuře a pro slovanskou vědu důležité: Balgarski narodni pěsni, sobrani od bratiu Miladinovci, dílo, jehož částečným překladem Josef Holeček zahájil svoji činnost v oboru jihoslovanských látek (Junácké písně národa bulharského).
Život bratří Miladinovců, třebas nebyli bojovali puškou a hand|árem, ale jen pracovali slovem a perem, se pojí k veliké epopeji balkánského Slovanstva minulého století, jsa jedním ze základních jejích kamenů, nebot oni byli z prvých a nejzdatnějších pracovníků v nejvzdálenější jihozápadní slovanské končině: na hranici řecko-albánské, kde se teprve musil hledati způsob osvobozovací práce, vymykající se obvyklé formulce jižního povstalectví a partisánského válčení. Zde byl, vedle Turka, nepřítele jen politického, ještě nepřítel druhý a horší: Řek, jenž držel chrám a školu a po staletí helenisoval Bulhary od Epiru až po Dunaj.
Týž osud čekal oba bratry, nejstaršího a nejmladšího ze šesti dětí zdejšího hrnčíře. Dcera Dimitrijova, dosud žijící v Sofii (osiřela ve svém šestém roce) praví, že by se byl otec jistě stal Rekem, nebýti toho, že — jako nadaný chlapec — byl dán záhy do kláštera sv. Nauma na jižním břehu ochridského jezera, kde čtením církevních slovanských knih si uvědomoval své bulharství. Ale ke skutečnému probuzení došlo teprve později, když, jako dospělý mladý muž, z vlastních úspor a s pomocí cizích podpor mohl odejiti k dalšímu vzdělání do Janiny, tehdejšího kulturního střediska epirotských Reků. Zde se s ním událo totéž, co s Janem Kollárem v Jeně (bezmála v téže době!): slovanská jména řek, hor a osad této řecké krajiny mu připomněla bědný stav zanikajícího slovanství a styk s utečenci a vypovězenci italskými pomohl dozráti vnitřnímu pochodu, jenž se v jeho duši odehrával.
36
Dimitrij se vrátil z janinských škol sice jako znamenitý odborník helenista, ale spolu jako přesvědčený příští zápasník pro záchranu potlačovaného bulharství.
Doma — v Makedonii — působil jako řecký učitel na různých místech. Připomíná naše buditele, kteří úředně byli německými vzornými učiteli, ale soukromě národními nadšenými pracovníky. Řečtině učil ve škole, ale po domech, domácnostech a v krámcích bulharštině a vlastivědě, k čemuž si musil při naprostém nedostatku knih připravovati učebnou látku sám. Pod kouzlem jeho zjevu a apoštolské horlivosti tál povlak helenismu makedonských měst a městeček jako jarní sníh.
Zároveň se Dimitrij nyní stal pěstounem a vychovatelem svého miláčka, o dvacet let mladšího bratříčka, nadaného Konstantina, z něhož si vypěstil příštího spolupracovníka, ale také — bohužel — druha v utrpení a mučednické smrti.
Její příčina byla vskutku tragická. Byla to zášť Řeků, která se vyvrcholila, když se u obou bratří připojilo k uvědomění bulharskému i slovanské.
V tom smyslu se stal pro ně osudným r. 1845, když ruský učenec V. I. Grigorovič šel do Řecka, aby zde zkoumal stopy bývalého slovanského osídlení. Obcházeje Makedonii, seznámil se v Ochridu s Dimitrijem, nad jehož helenskými vědomostmi užasl. Z Dimitrije se stal nyní sebevědomý Slovan. Putoval po Hercegovině, kde se (v Mostaru) rozčiloval nad zpupností řeckého kléru, dále po Bosně a Srbsku. Nabádal mládež, aby šla studovati do Ruska a později tam vypravil svého bratra. Jeho stanovisko bylo stále vyšší a přesvědčení, že v prvé řadě nutno získati chrám a školu, bylo vždy pevnější. Proto pracoval nejvydatněji v Ochridu, v sídle řeckých metropolitů.
Známý u nás srbský spisovatel B. Nušič, jenž navštívil
37
r. 1893 Ochrid, napsal potom knihu »Kraj obala ochridského jezera«, v níž praví, že tu našel již jen 12 řeckých domů, 1 chlapeckou a 1 dívčí řeckou obecnou školu, kdežto Bulhaři zde měli 4 chlapecké, 2 dívčí školy a 1 nižší gymnasium. Nušič líčí veliké zásluhy Dimitriovy a obratnost, s jakou dovedl získati esnafy (cechy) a bohaté řekomilské rodiny; uznává jeho snahu po dosažení bulharského duchovenstva a samostatné církve. Dodává, že práce Dimitrijova byla vlastně usnadňována hroznými poměry v řeckém kléru a zejména řáděním biskupa Melentija, o němž lid říkal, že »uvádí v pláč ochridské kameny a resenské příkopy«. Nušič píše: »Národ se hrůz děsil. Melentij nejprv lidi udával vládě a pak bral výkupné, aby je z vězení vyprostil. Vedl skutečný obchod s křesťany. Národ posílal patriarchovi depeši za depeší, ale marně. Sami Turci měli slitování s křesťany a brali je v ochranu.« Ale národ nebyl slyšán, neboť neměl vůdce. Nušič dí: »Tu úlohu převzal Dimitrij a ukázal v ní skutečné umění.« Dodávám: i statečnosť.
Nušiče dlužno jen v tom opraviti, že stále píše — snad z nedopatření — po srbsku Miladinov i č místo bulharsky Miladinov; spolu je ho třeba tak doplniti, že Dimitrij nebyl zápasník jen za odřečtění církve, ale — a to v prvé řadě — slovanský buditel bulharského národa. Právě jako takový zaplatil — i s bratrem Konstantinem — své působení životem; právě proto byl Melentijem udán jako státu nebezpečný živel, jenž udržuje styky s Rusy.
Bylo to počátkem r. 1861, když Melentij, i jinak proslulý prostopášník, provedl svůj nízký čin. Dimitrij dlel u své rodiny ve Struze, když dán rozkaz, aby byl zatčen a odveden přes Ochrid do Cařihradu. Spoutaný loučil se v Ochridu se svými přáteli a žáky a vyslovil prý domněnku, že se již nevrátí.
38
Konstantin zatím dokončoval své studie na Rusi a, nemaje o ničem potuchy, vracel se z jara domů přes Vídeň, kde se setkal se Štrosmajerem a ukázal mu svoji sbírku písní, připravenou pro tisk. Byla však psána řecky a Štrosmajer ji chtěl vydati bulharským písmem. Konstantin s ním jel tedy do Djakova a tam po tři měsíce přepisoval rukopis. Když jej v létě vytiskl v Záhřebě, odevzdal prvý výtisk svému příznivci a s druhým spěchal do Bělehradu, aby jej daroval bulharskému politikovi Rakovskému, jenž tu tehdy dlel.
Až sem byla jeho cesta radostná; ale od Rakovského uslyšel, že bratr je uvězněn v Cařihradě. Spěchal tam a žádal, aby ho k Dimitrijovi pustili. Místo toho byl však zatčen sám. S bratrem se nesetkal až — ve vězeňské nemocnici, kam byli přeneseni jako těžce nemocní. To bylo někdy koncem prosince. Tady oba i skonali. Nevíme ani, zdali se ještě poznali, nevíme kterého dne zemřeli, zda koncem měsíce či počátkem ledna, tím méně, kde byli pochováni.
Štrosmajer zvěděl o zatčení v říjnu a hned psal na rakouské ministerstvo zahraničí a na vyslanectví v Cařihradě; také ruský vyslanec zakročil. Ale úkladní vrahové výsledkům jejich úsilí předešli otrávením.
Měli bychom arci dodati: asi. Ale nedopustíme se nespravedlivosti, když tak neučiníme. Skon bratří Miladinovců, nebyl-li přímým dílem fanariotů, k nimž Melentija nutno přičítati, byl aspoň důsledkem a kýženým cílem jejich snah.
Co jsou fanarioté?
Fanar je řecká čtvrt v Cařihradě, kde sídlí patriarcha, a fanariot je řecký typ, jenž se vyvinul po příchodu Turků do Evropy a znamená soubor všech lidských možných špatností. Nutno říci, že se vyvinul z veliké části vinou Turků. Turků bylo nedůstojno,
39
aby se učili jazykům porobených národů a potřebovali tlumočníků. Za ty jim sloužili Řekové. Vznešený Turek se nezabýval peněžními záležitostmi, nebral úroků; vybírání a správa mýt, cel, daní, dále monopoly a nájmy staly se řeckou téměř výsadou, takže vlastními hmotnými utlačovateli, vyssavači a trýzniteli křesťanského lidu — ba i nekřesťanského — byli ve skutečnosti Řekové a ne Turci. Protože si sultánové nedovedli představiti křesťany než jako jednotnou církev podobně, jako je mohamedánská, ponechávali řeckému patriarchovi veškerá práva nade všemi křesťany své říše. Bylo by dobře, kdyby se již jednou zjistilo, kolik tak zvaného tureckého útisku náleží přičísti na účet Turků a kolik na účet jiných.
Srbský učenec J. Cvijič, vykládaje o tom, že Slované bývali na Balkáně zpravidla a většinou pastevci a sedláci čili lid venkovský, praví, že čaršije, t. j. městská tržiště, byla ovládána Řeky, a dodává k tomu, že teprve Turci uvedli zde v obchod — poctivosť.
Když jsem přišel do Strugy, není divu, že jsem se hned prvého dne sháněl po Miladinovic domku. Stružan, jenž mi slíbil, že mi jej ukáže, dodal však: »Ale až večer, až bude tma.«
»Nemáš teď čas?«
»Mám, ale mohl by nás někdo zpozorovat.«
Pohlédnu naň udiveně: »Jak to?«
Pokrčí rameny a povídá:
»Za Turka jsme mohli každoročně oslavovati památku bratří Miladinovců; teď nám to Bělehrad zakazuje^
Byl jsem zaražen a poražen. »Je to možné? Vždyť je jejich význam a jejich mučednická smrť uctívána celým Slovanstvem! To je patrně nějaké úřední nedorozumění, zaviněné poslední válkou, jež časem
40
5. Pasák na Treskavci.
-----------
bude odstraněno, až se napětí mezi Srby a Bulhary zmírní.«
Prorokoval jsem špatně. Čtvrtého dne na to, v pondělí dne 3. srpna o 2. hodině odpolední vypukl právě v tom domě oheň. Vidím podnes, jak jeden z potomků miladinovského rodu vyvádí svoji sličnou manželku, bledou a omdlévající, z hořícího stavení.
Mají se jen přejeti dvě sedla, Bukovo a Gjavato, jež oddělují západní ochridskou kotlinu od východní resenské (prespanské) a tuto od bitoljské, ale je to hned nějakých osmdesát kilometrů.
Když jsme si večer objednávali na ráno místo v poštovním autu, optali jsme se pro jistotu ještě jednou, kdy odjíždí, a starý listonoš, z jehož důležitého vzezření bylo znáti, že ho vídeňská reparační komise přiřkla odněkud ze Slavonie z dědictví po Rakousku, pohladil si, nerušiv se z práce, mocný knír, nepoměrný k jeho drobné postavě, a dodal úsečně: »V pět!« Potom, zdvihnuv k nám své přísné zraky, dodal hlasem ještě přísnějším: »Přijďte však dříve! Auto ne-čeká!« Poslední slovo trhal po slabikách čili pronesl s důrazem.
Tenkráte jsme netušili, jak velkou pravdu řekl ten malý muž. Auto opravdu na nás nečekalo, ale za to jsme čekali na auto my a to půldruhé hodiny. Bylo hned po ránu ve správce; nikoliv bezdůvodně a nikoliv též platně, jak se cestou brzo ukázalo.
Když se novodobá archa, rozpočtěná na osm čísel obecenstva nikoliv »širšího«, konečně dostavila, nastal mezi nedočkavými čekateli o uprázdněná místa takový
41
zápas, že nám to nešlo na rozum. Proč se hnáti (k tomu ve zdejším horkém podnebí!) do stísněných poměrů, jež nás uvnitř čekají? Přece nikdo nebude na místě o to dřív, oč dříve vleze do vozu?
Ale sotva se za námi zavřela dvířka dusné škatule a vůz se hnul k východu, přešlo mne vtipkování. Spolu jsem nalezl odpověď: při stálých nárazech na četné kameny a řádné i mimořádné rigoly se dlouhý vůz — dle zákonů o páce — v zadní části mnohem více vyhoupl než v přední. Napřed to jen drclo, vzadu však vyhodilo do povětří. Kecli jsme vždy zpět tvrdě, jako bychom neměli pod sebou ani umělých, ani svých vlastních, prozřetelnou přírodou laskavě nám udělených polštářů. Nohy při vzletu ztratily základnu a nemohly dopad vzepřením mírniti. A tento přechodný tvar mezi automobilismem a aviatismem měl nám trvati celých pět hodin! Prvá zastávka nás čekala až někde na Bukovém! Pěkné nadělení!
Za takových okolností není divu, že jsme se zapomněli rozloučiti se stkvělým obrazem, jejž Ochrid s jezerem skýtá s východních výšin a jímž jsme se nadchli při výletu do kláštera sv. Pětky, přilepeného na horskou stěnu jako vlaštovčí hnízdo. Zato, upalujíce sevřeným údolím Křivé reky, rozpomenuli jsme se náhle, jaký osud stihl v kapse masité broskve v této mačkanici za bouřlivé jízdy?
S největší opatrností vyproštěný sáček, obsahující už jen skoro marmeládu, přivedl mne do nových rozpaků. Co teď s ním? Vyhodit jej nelze, když jsou okna zabedněná, aby nás chránila před prachem; a jisti není možno z příčin prostě technických. Kde mám záruku, že si trefím do úst? A když, kdo mi ručí za to, že jazyk nepřijde k úrazu? Vždyť pro drkotání nelze pronésti ani slova!
Nezbylo mi, než držeti poklad bezúčelně v mokré
42
7. Bitolje
třesoucí se ruce a čekati, až někde zastavíme. Ostatně na jídlo nebylo pomyšlení. Suchozemská obměna mořské nemoci se pokoušela o nás o všecky, ba u jednoho spolucestujícího se potkala s úplným zdarem; začal se, chtě nechtě, brzo zpovídat ze své snídaně či večeře (což zjištovati nikomu arci nenapadlo).
Taková byla naše jízda po proslulé starořímské cestě Via Egnatia. Ovšem nebyla stavěna pro nás, nýbrž pro velbloudy a mezky, kterým se tudy jistě pěkně šlapávalo z Dráče přes Ochrid a Soluň do Cařihradu a zpět. Pro auta značí velký soubor nedostatků, zaviněných arci jen ukvapenou předčasností.
Nejedeme více než půl hodiny, když údolím zachvěje třeskutá rána jako z pušky. Auto zastavuje a my vystupujeme dychtivě, ba radostně.
Přesně vzato, nejednali jsme tehdy správně. Bylo obecně známo, že se v těch místech událo před nedávnem zcela pravidelné přepadnutí a my se tedy měli spíše polekaně krčiti uvnitř; zatím každý venku, zívaje, pohodlně se protahoval. Ke zprávě řidičově, že praskla pneumatika, kdosi s nevrlostí málo upřímnou podotkl: »To je trochu brzo.«
Průvodčí a šofér se chápou díla a my se rozlézáme líně po vyžehlých travinách podél silnice. Ztrácíme se mezi stádem, které též odpočívá, snad unavené od
43
únavné pastvy; stojíť kravku namáhání, než tady najde něco na zub, když, co je tráva, je vyprahlé, a co není vyprahlé, je kámen. Zde svědčí v parnech jen ohromným diviznám; jsou rozvětvené jako starozákonní svícny a na planoucím slunci svítí jako rozžehnuté.
Neštítíme se krádeže duševního majetku a nápodobíme pohodlné pózy čtvernožců, společně s nimi přihlížejíce, jak se rozčilený šofér vrhl pod vůz a tam, naznak leže, nasazoval hever, aby mohl vyvleknouti kolo. V hlubokém prachu se tam vrtí jako v peřinách a představuje žíznivé mládě, chápající se matčina vemena. Kravky také s porozuměním jeho počínání sledují a jen se asi diví, že, když konečně vylezl, není osvěžen a posilněn, ale naopak, chudinka velmi sedřený a za tu krátkou dobu všecek — až po ten vlas a vous — zešedivělý.
Se stráně sestoupil pastýř, zatknul hůl jedním koncem do země a druhým do zad a půl hodiny mlčky pozoroval správku. Dočkal se za svou pozornost odměny. »Na! Udělej si z toho opánky!« řekl na konec řidič, hodiv mu kus zkaženého kaučukového pláště.
Počali jsme vycpávati auto a kdosi s tichým povzdechem podotýká: »Včera jim praskla pneumatika dvakrát.« Nikdo na to ani necekl. Nebylot v naší moci, abychom rozhodovali, má-li se cesta odbýti na ráz či v pokračováních a, po pravdě boží bylo by těžko rozhodovati, čemu dáti přednost?
Vůz ocitl se za krátko na serpentinách a uvolňoval jízdu za bolestného úpěnlivého vytí, které stoupalo úměrně s cestou až dospělo vrcholu na hřebeně u Buková.
Tady jsme zastavili. Tentokráte nikoliv z příčin vlastních. Žandarm žádá o pasy. Je to poblíž trojí hranice: jihoslávské, albánské a řecké. Muž zákona a pořádku
44
se kochá pohledem na naše tváře a srovnává je kriticky s podobenkami, zatím co my se nedovedeme nabažiti podívané ještě krásnější: ohromná prespanská kotlina, k níž se silnice pod našima nohama vine jako šněrování na botce, se táhne do mlhavé dáli, kde rozeznáváme střed panoramatu, město Resen. Rozkošná zastávka!
Nebývá pro každého takovou. Náš bitoljský přítel zde zažil před krátkém dojmy velmi odchylné. Jel do Ochridu a zapomněl osudnou náhodou vzíti si potřebnou legitimaci. Nic nepomohlo, že byl osobností známou. Četníci mu nabízeli s obtížnou naléhavostí pohostinství, k čemuž se přítel tvářil velmi upejpavě. Na domluvu šoférovu konečně telefonovali do Ochridu, kde byl hned u vozu úředně vítán jako vznešené inkognito a způsobem skoro slavnostním veden přímo na načalstvo. Podobně jeden z našich neprozřetelných krajanů se tam stal hostem jihoslávského státu a, aby jim nevynesl spaní, poseděl si tam tři dny.
Tentokráte nikdo z nás nebyl zastřen mlhou neznáma, z níž se rodí dojem vznešenosti, a tak jsme byli propuštěni v brzku s posuňkem chladného nevšímání.
Zarovnali jsme se do vozu jako kostky v mosaice a nechali se snášeti do prohlubně, počítajíce, kdy asi dorazíme do Bitolje. Družilat se k naší zpozděnosti i hříšná zpozdilost, že jsme nepočítali již s žádnou nehodou.
Ale za Resnem ozvala se opět rána s důsledky v zásadě již známými a jen v jednotlivostech odchylnými. Teď nešlo o výměnu duše, protože nebylo již žádné zásobní, ale o její pracnou správku, pročež se průvodčí se šoférem na silnici hned zařídili jako při polní kuchyni. Dále místo pasáka se dostavil žandarm, který se domníval, že to byla rána z pušky. Sklamán odcházeje,
45
soucitně nám řekl: »Do Bitolje máte ještě 27 km.«
»Dojedeme-li tam vůbec!« poznamenává anonym, zoufale pohlížející na průvodčího i šoféra, kteří z počátku vypadali jako kuchaři, teď už jako dudáci.
Sám řidič, když bylo vše hotovo, považoval za nutné, aby nás trochu uchlácholil. Dušoval se, že teď už dojedeme šťastně; kolo prý je dvojité, má dvě duše vedle sebe a druhá duše je stále dobrá.
Auto se hnulo, zanechavši na silnici spoustu odřezků jako potulný příštipkář.
Přejeli jsme vskutku bez nehody hřbet Qjavato na úpatí 2400 m vysokého Peristeru a dostihli šťastně milionářské osady Kožan, jejíž synové po světě vydělávají pilně pro svou rodinu chléb, a dopřeje-li jim osud, i kapitál, s nímž pak doma zvelebují své rodiště. S oživenou nadějí spěli jsme k Bitolji. Náladu povznesl mladý Turčín, jenž, promluviv v Kožanech se svojí mateří (již nekrytou) nabízel nám v rozjaření ovoce, které byl od matky dostal, načež se s plnou vášní dal do zpěvu. Přišlať mu íneraklija — nálada. Náhle píseň Turčínova byla přeťata. Opět rána! Auto však nezastavuje, nýbrž průvodčí jen žádá, abychom se všichni sesedli na levo. Protože v Kožanech se půl vozu vyprázdnilo, mohli jsme žádosti vyhověti. Zbývalo ještě 15 km. Dojdeme-li přece dnes svého cíle? ptám se v duchu sebe sama.
Došli jsme.
Skoro před samou Bitolji praskla i druhá duše, auto se naklonilo a zarazilo. Průvodčí zkroušeně prosil, abychom si pro zavazadla poslali na poštu a sami abychom docapali pěšky.
Bylo zrovna poledne, když jsme se kymáceli vedle chromého auta žhavými ulicemi bitoljskými.
*
46
Málem bychom ho ani nebyli viděli. Jednak poštovní auto ve městě Resnu (středu prespanské kotliny) jen vyměňuje poštu, jednak okna zabedněného vozu byla zanesena hustou, neprůzračnou vrstvou prachu.
Na štěstí hned za Řesnem, dříve než nám jezero mohlo zmizeti z obzoru, praskla pneumatika a zatím, co šofér s průvodčím ohřívali na silnici lep a krájeli kaučuk, jako by si chtěli připraviti porci guláše, co zkoumali, spravovali a nadouvali všelijaké své staré pokažené »duše«, my jsme mohli, pohodlně na svahu rozloženi, oddati se dojmu majestátního obrazu a dějinným vzpomínkám, vděčni nehodě, kterou ostatní cestující nedosytně proklínali.
Veliké minulosti však neodpovídá chudá přítomnost slovanského koutku. Téměř vše, co bylo dílo rukou lidských slavné doby, zmizelo a zbyla jen nezničitelná kulisa velkolepé přírody, důstojná grandiosní epochy, jež před devíti stoletími zachvátila celý Balkán a proslavila jméno nešťastného, velikého bulharského cara Samuela.
Pohlížíme na jezero se severu. Kotlina se s ním spojuje prostrannou zelenou nížinou, z níž roztomile vynikají četné osady skupinami košatých stromů, minarety bílými a šviháckými topoly. Asi dvě hodiny odtud blyští se hladina 15 km široká a 20 km dlouhá, sevřená koldokola vysokými horami: na západě hřbetem Galičice jakožto hrází sousedního jezera ochridského, na východě skupinou skoro půltřetího tisíce metrů vysokého Peristeru, na jehož odnoži si hovíme.
Jezero je as v polovině přeťato hranicí řeckou, za níž teprve je vlastní dějinné těžiště. Tam se však ztrácí dnes vše v mlze stejně atmosférické jako dějinné.
47
V modravém závoji tají se několik malých ostrovů: Grad, Mali Grad a Ail, kde zříceniny jsou jedinými věcnými doklady dějepisných údajů. Má se za to, že na Ailu byla Samuelova prestolnice, město Prespa, nedobytné útočiště carovo. Dnes tam vládne mrtvá poušť. Druhá jeho dvě sídla, městečko Voděn v Řecku a sousední Ochrid, udržela se jako pouhé stíny po naše doby.
Ve vývoji balkánského Slovanstva značí jméno Samuelovo jednu z nejstkvělejších etap. Šly za sebou vždy po stu letech. Kol roku 800 otřásl branami Cařihradu tvůrce bulharského státu Krum, za sto let po něm Symeon se prohlásil za cara Bulharů i Řeků a kol 1000 r. Samuel sjednotil Balkán na sever až po Sávu, na východ po Srědec a Prěslav, na jih a západ až k mořím, s patriarchátem o 30 biskupstvích.
Představme si tehdejší stav balkánského poloostrova.
Dle řeckých pojmů patřil poloostrov až po Turka vždy jen Řekům. Dávajíce v politice vždy přednost chytrosti před moudrostí, Byzantinci rádi dělali z nouze ctnost. Byli-li poraženi, ponechávali území nepříteli jako »dobrovolný dar« a ve vítězi domnívali se míti třebas jen zdánlivého, vasala, i když mu — jako s počátku Bulharům — musili platiti poplatek (jejž pokládali jen za výkup míru). »Vasalský« poměr závisel pak ovšem vždy od toho, jak se Řekům dařilo (nebo nedařilo) jinde.
Chytráctví toto. nebylo jim na prospěch. Tím způsobem stanovili Bulharům i Srbům dějinnou úlohu: aby se snažili všemi prostředky Byzantince přemoci, zdolati.
Že prví, kteří o to činili pokusy, byli Bulhaři, se vysvětluje řadou okolností, z nichž blízkost Cařihradu nebyla jediná ani rozhodující.
48
6. Skopské Černohorky.
---------------
Když císař Heraklius v VII. století postoupil Slovanům na Balkáně území, nečinil to z nějaké lásky, ale že chtěl míti nárazníkové státy, které by odrážely útoky kočovných národů. Slované se sice již dříve dávali najímati do vojsk (byzantských i útočících na Byzancii), ale velkých válečníků neměli ani vítězných armád. J. Cvijič praví, že neměli sklonu ke stavbě měst a že byli národ pastýřů a zemědělců. Tedy u nich nepřevládal pud státotvorný, ale za to cit plemenný, jenž v hornatých severozápadních končinách dinarských (srbských), byl útvarem půdy podporován. Zde není rozlehlých rovin, které by je byly jednotily ve veliký celek, ale zato hřebeny a rokle, jež pomáhaly je udržovati v rozdrobenosti. Zápas o půdu a pastviště, udržený místy málem po naši dobu, převládal a teprv koncem tisíciletí se počala objevovati srbská státnická a válečnická jména, jako Česlav nebo Jovan Vladimír s vědomými cíli jednotícími.
Jináče bylo u Bulharů. Původní slovanské plémě, obsadivší úrodnou dolní přídunajskou Moesii a rozlehlé nížiny v Thrakii a v Makedonii, zaujalo kraje, které jsou přeťaty vlastně jen dvěma horskými pásy, Balkánem a Rhodopami. Jinak bylo dosti územních podmínek pro slučování osmiplemenného národa. Když pak cizí, ale nečetný válečný kmen tatarských Bulharů, podmaniv si je, s nimi nepozorovaně splynul, byl tu celek, oživený živlem státotvorným a válečnickým a podporovaný ve své podnikavosti přírodou. Poměrně snadno rozšířili svoji moc po Thrakii i Makedonii, ale když šlo o dobývání hornatého koutu severozáp; dního, o ovládnutí dinarských Srbů, pokusy se méně dařily a neměly trvalých výsledků. Zato vidíme již v IX. století Michala Borise, otce Symeona Velikého, pánem Ochridu, kamž posílá sv. Klimenta se sv. Naumem, vyhnané od nás, jako náboženské učitele.
49
Když koncem X. století říše Symeonova vinou nástupců počala upadati, dovedli Řekové vrátiti pod svou moc jen východní polovici; v západní části zůstal kvásek v osobě historicky tajemného vojvody Nikoly, hlavy kmene Brsjaků, kteří podnes si zachovali toto jméno a jejichž jižním územím právě jsme projeli. Sídlíť v severním sousedství Prespanského jezera. Nikola i ětyři jeho synové po celou dobu, co říše klesala, zdvihali se k odporu, a v okamžiku, kdy bylo nejhůře, vystoupil nejmladší, Samuel, a obnovil jako by zázrakem slovanskou veleříši. Její jádrem byla Makedonie, ale sahala od Řecka k Sávě, od Jadranu k Sofii. Jestli kdy se mohla státi Makedonie opět pojmem i politickým, bylo to teď. Byla to chvíle, způsobilá vytvořiti jednotné Jihoslovanstvo.
Nestalo se tak. Ještě za Samuela utržila jeho říše těžkou ránu od řeckého cara Yasilia II., zv. Bulharobijce r. 1014 a r. 1018 (za jeho třetího nástupce) propadla.
K zániku pojí se příběh mile počínající, bolestně končící. Byl básníky častěji spracován.
V tehdejší Zetě (pozdější Černé Hoře) žil srbský panovník Jovan Vladimír, který při výbojnosti Samuelově stál pochopitelně při řecké straně. Když se roku 989 utkali v boji, byl Samuelem poražen, zajat a uvězněn v Prespě, ostrovní prestolnici na jezeře Prespanském.
Dle tehdejších zvyků carova dcera Kosara měla otcovo dovolení, aby směla navštěvovati se služkami vězně. Dávala je mýti, sytiti a napájeti. Poznavši Jovana Vladimíra, zamilovala se a vyprosila si ho za muže. Car dal manželům oblast Dráče, kde vládli jako praví dobrodinci lidu. Jejich památka se ctí v Albani; podnes a Vladimír prohlášen za svatého.
Tuto čest si arci musil draze zasloužiti.
50
Po jednoročním panování Samuelova syna Radomíra chopil se vlády záludný Vladislav a ten se rozhodl, že se Vladimíra zbaví. Pozval ho k sobě.
Za tehdejších dob bývaly pozvánky věcí povážlivou. Ve starých zpěvech, opěvujících hrdiny, nevidíme reky plakati jindy, nežli když osud vůči nim užije úsměvné masky, předstíraného pohostinství. Stírajíce slzy, radí se ženami, co dělat?
Proto Vladislav jednal opatrně. Nejdříve předstíral, že by rád viděl kněžnu, svoji sestřenku; pozvání svěřil biskupu (dle jiných pověstí: třem) a poslal Vladimírovi darem zlatý kříž. Ale ten řekl: »Kristus zemřel na dřevěném kříži.« Biskup tedy přišel po druhé a přinesl kříž dřevěný. Vladimír konečně poslechl. Vydal se s manželkou do Prespy a tam šel nejprve do kostela, aby se oddal modlitbám. Ale osudu neušel. Pochopové obklíčili chrám a u dveřích stihla ho smrt stejně jako našeho sv. Václava. Pochován byl v Prespě. Později manželka ho dala převézti domů. Sama vstoupila do kláštera, konajíc, jako po celý život, dobré skutky.
Vladislav přežil svůj čin jen o čtyři léta. Byl zabit při obléhání Dráče v boji s Řeky. Vasilij II. spálil Samuelovy paláce v Ochridu a zbylou panovnickou rodinu odvezl zajatou do Cařihradu.
Po době Samuelově v kraji nezůstalo mnoho památek. Dějepisně nejcennější byla objevena koncem minulého století komisí archeologickou cařihradského ruského ústavu. Jeho členové, Th. J. Uspenskij a P. N. Miljukov, našli ve vsi Qermanu na zřícenině náhrobku nápis, který praví, že památník byl postaven Samuelem otci Nikolovi, matce Ripsimii a bratru Davidovi. Nápis je nejstarší památkou zdejšího slovanského jazyka. — — — — — — — —
Byli bychom vydrželi, zapředeni v pavučinu dávných zjevů a vidin, dále pozírati do mlh jezera, osvobozujících
51
obraznost, kdyby frknutí auta a volání: »Nasedat!« nebylo nás ze všeho vytrhlo.
Obrátíme se k severu a obraz dnešního Resna hlásí se o své. Připomíná zase svoje děje. Jsou z doby nejnovější. Je to předně založení Vnitřní makedonské revoluční organisace r. 1893, jejíž dílem bylo velkolepé makedonské povstání v den sv. Ilji r. 1904, a za druhé vznik mladoturecké revoluce, kdy (6. června r. 1908) zdejší rodák Niazzi bej utvořil trupu z pěších vojáků a zdejších Turků, odešel do hor a dal tak podnět k mladoturecké revoluci, k odboji proti sultánu Abdulu Hamidovi. Vytáhl tak stavidlo dějin, jejichž proud se postupně rozléval, až se sám posléze zalil krvavou povodní světové vojny.
Vecpáni do dusného rozpáleného pouzdra, zapomněli jsme v krátce otřesů minulých pro otřesy přítomné.