VIII. RŮZNÉ
1. Mýdlo a ručník (202)
2. Makedonie a — Nováci (204)
3. Makedonie (213)
Naše železniční ministerstvo chce prý [*] zavést do rychlíkových vlaků mýdlo a ručník. Zatím jen na zkoušku: vydrží-li tyto přídomky vzdělanectva před ním samým (před vzdělanectvem)? Mýdlo bude pro jistotu mazlavé, aby si ho nemohl nikdo nacpat do kapes. »Zkouška« by se tedy vlastně týkala jen ručníků. (Či je snad obava, aby někdo třebas i mýdlo, když je tekuté, »nevypil«?)
Není to k smíchu. Mně to připomíná Makedonii, zemi proto nešťastnou, že o ní vládnou u nás nejpodivnější představy, odkud stále docházejí znepokojivé zprávy (a ještě více jich nedochází). Zde právě ručník a mýdlo mne na sebe upozornily. Ať jsme spali v kterékoliv hospodě, všude na chodbě u společného umyvadla se válely dva tři kousky mýdla a visely dva tři ručníky (ba jednou tam byl i »obecní« kartáček na zuby).
Tam se totiž nekrade. V zemích, kde se sahá snadno po ručnici, nesahá se po ručníku, leda při mytí. V krajích »nebezpečných« je bezpečno. Zapomenete někde něco, a pošlou to za vámi přes hory a doly. Teprv vzděláním se udělá »pořádek«: zavedou se všude zámky, uzákoní se vzájemná nedůvěra, samozřejmé podezírání se stává základnou obecného řádu a »bezpečí«. Nikdo se tím neurážíme, ba jsme svrchovaně
*. psáno r. 1928.
202
s tím spokojeni. Vzájemné podezírání nás dojemně pojí v nerozlučný celek a my s ním přicházíme pak v kraje, kde není na místě. Býváme pak za to ztrestáni, jako se to stalo jednou mně. Podnes se za to hanbím.
Odcházel jsem z jednoho makedonského kláštera, opuštěného v horách, a při rozchodu jsem pravil k igumanovi: »Zůstal jsem dlužen knězovi (starostovi) v obci D. za zapůjčená zvířata 80 dinárů. Nechtěl vzít peníze napřed, nýbrž až se budu vracet. Protože jsem se k vaší radě rozhodl, že se vrátím jinudy, poslal jsem mu je předevčírem po Ristovi (dvanáctiletém pastevci). Risto mi však dosud neřekl, odevzdal-li mu je či...« Nedopověděl jsem. Iguman se tak jemně usmál a tak měkce mávl rukou, že mi to proniklo morek. Zarděl jsem se. Zasluhoval jsem toho. Vždyť přece znám balkánský lid z vlastní zkušenosti i z cizích vypravování.
V Bitolji mi líčil lékárník, Dalmatinec, jak za osudného výbuchu v arsenálu r. 1922 musili všichni opustiti město a tři dny a tři noci, co výbuchy trvaly, tábořiti na horách za městem. »U nás jsme nechali vše zotvíráno, neboť nebylo času na nějaká opatření. Ale když jsme se vrátili, bylo vše na místě, neztratilo se ani zbla.«
Ovšem, viděl jsem jednou ve Struze (na Ochridském jezeře), jak po trhu nasedal hospodář na koně a než dal koni ostruhy, položil si napříč přes kolena pušku. Ptám se svého hostinského: »Proč to?«
»Protože má nejen bohatství, ale i nepřátele.« A dodal: »Ty zde můžeš cestovat bez starosti. Tobě se nic nestane.« (Totiž že nemám ani jednoho ani druhého.)
Pravda: vůně prachu a romantika bojů zachovala se zde ze starých, středověkých dob zásluhou neuzákoněných
203
poměrů. Soudnictví, zejména za Turka, nebylo tak vyvinuté, aby se kdo mohl na ně spolehnouti; právo a spravedlnost' navykl si lid hledati, pokud mohl, vlastní silou. Kouzlo tragičnosti a velikého gesta, vidina hrdinství, jež si lid bez prolité krve nedovede představiti, vězí dosud v kraji a prolíná každou bytost. Vše přechází až v tužbu mučednickou. Odtud forma nejen zločinů, jež jsou ve vnitřní podstatě bojem; odtud i způsob zápasů politických. Krevní msta, pověstná u Albánců, nevyhynula zcela ani jinde, a kouzlo národní písně, jež se dovedla takových látek umělecky zmocniti, má dosud mocnou působnost na živou obraznost' lidu. Touží se po odvážných činech, ale nízké podlosti se nezná.
Kdysi jsem mluvil s jedním z tamních lidí, znalého našich poměrů, a vytýkal jsem způsob tamních politických sporů a bojů. Řekl: »A je to snad pěknější, když se u vás může kdokoliv jakkoliv zostudit za nicotnou cenu novinářské polemiky či soudního nálezu?«
Nevěděl jsem, co říci. Jen jsem chápal, že tam dole, jsou ručník a mýdlo spíše v bezpečí než u nás. Tam si s nimi lidé ruce myjí, u nás by se jimi třebas ještě zašpinili. Stalo se tak již jednou při benzinu, který přece slouží k odstraňování skvrn. A zatím si jich někteří potvůrkou ještě nadělali.
Vlastně bych měl nadepsati tuto kapitolu: Osobní pojmenování a jeho starobylý způsob, jaký se podnes udržel v zapadlých balkánských krajích, hlavně v jejich jižní polovici. Ale protože mi tato látka poskytuje příležitost', abych se zmínil o proslavených tamních
204
Novácích a poněvadž se u nás v Cechách právě ustavila jednota všech těch nesčetných Nováků domácích i zahraničních v domnění, že jsou jediným, tak mohutně rozvětveným českým rodem, užívám nadpisu časovějšího, abych upozornil na svá sdělení, jež pro naše Nováky budou asi odhaleními. A snad nikoliv vítanými. I když ponechám stranou velmi pochybnou otázku o zásadním příbuzenství československých jmenovců (tím spíše lužických a polských), nevím, přijdu-li vhod s těmito zprávami, třebas jinak zajímavými, neboť z nich plyne, že o společném původu makedonských Nováků s československými nelze ani mluviti. Nestačí-ii ovšem našim, že jim jižní jejich jmenovci nikterak neslouží k necti? Pravda: i naši mají být nač pyšni. Neobejde se u nás bez nich skoro žádné ministerstvo. (V jednom seděli dokonce dva, což bylo již zastoupení, které neodpovídá ani žádnému »klíči« a které, kdyby se mělo častěji opakovati, mohlo by snadno vésti mezi Nenováky k nepokojům). Ale tato sláva — páni ministři ať odpustí! — svým datem je pouhým střípkem mokré ještě skořápky proti dějinné proslulosti balkánských Nováků, neboť r. 1883 vyšla v Novém Sadu knížka (neznámého spisovatele) s významným nadpisem: Starina Novák u narodnoj pesmi. A v dějinách čteme o kesaru (césaru) Novákovi, tedy třetím nejvyšším (po caru) hodnostáři byzantské říše, jenž si zajistil trvalou vzpomínku v dějinách umění, založiv krásný chrám na památném ostrovu Malém Gradu na jezeře Prespanském, kde bylo počátkem tohoto tisíciletí sídlo slavného bulharsko-makedonského cara Samuela. —
Jedná se tu tedy vesměs o Nováky pašáky, již proto, že byli proseti sítem dějin.
Prvý, pokud vím, byl znamenitý kovář. Tak znamenitý, že ukul Kralevici Marku proslavenou zázračnou
205
šavli. Když byla hotova, zahájila práci — u svého tvůrce. Marko uťal totiž Novákovi pravici, řka:
Eto sada, Novace kovacu,
da ne kuješ ni bolje ni gore,
a naj tebe stotinu dukata,
te se hráni za života svoga!
A ted, tu máš, Novace, kováři,
abys nekul mi lépe ni hůře,
tady vezmi sto dukátů zlatých,
at máš jíst a pít co nadosmrti ! [*]
Šavle měla svůj osud. V jedné písni se líčí, kterak raněný mládec prosí mimojdoucího Turka o lék a pomoc. Ale Turčín naopak, zočiv u něho nádhernou šavli, popadl zbraň, nešťastníka sťal a se šavlí odešel do Cařihradu, kde se s ní u dvora každému chlubil. Také Markovi, jenž tam byl dvořenínem. Ten ji prohlíží a čte na ní jména: Novák kovář, král Vukašín (otec Markův) a Králevic Marko. Jako míč se v okamžiku Turku hlava kutálela po zemi.
V ostatních Novácích, pokud se vyskytují v písních, se věda dosud dobře nevyzná, neboť nedbají dosti při svém pohostinském vystupování v hrdinských výpravách — letopočtu (který v dějinách přece jen je trochu důležitý), nýbrž často si vybírají soudruhy bez jakéhokoliv zřetele na století. Tak na příklad při námluvách Jiřího Smederevce (Brankoviče) v Dubrovníku je Novák svatem či kmotrem spolu se Sibinjanem Jankem (Janem Hunyadym), Reljou Křídlatým, Milošem Kobiličem, Milanem Toplicou a Králevicem Markem, kterážto družina tvoří roztomilou pestrosť nejen chronologickou,
*. což netřeba bráti do slova. Básník tím chtěl vyjádřiti jedinečnosť zbraně.
206
ale i zeměpisnou. Na čemž nám však nezáleží; neboť jde tu jen o to, aby se našim Novákům ukázalo, do jaké společnosti staví jihoslovanská píseň jejich jmenáka. Jsou to vesměs znamenití rekové, jichž činy se zpěvy srbské a bulharské jen otřásají.
Kromě kováře u ostatních Nováků se užívá přídomku: Starina (staroušek) a Debeljak nebo Debelič — (tlusťák).
O jednom Starinovi Nováku se pěje, že neměl synů; jen dceru Jánu. Jednou byl volán na vojnu, když byl již velmi stár. Jána šla za něho. Pobyla tam devět let a nikdo nepoznal, že je to dívka. V jiné písni se dcera jmenovala Ružica. Byla podezřelá a došlo k zajímavým zkouškám, jimiž se mělo zjistit její pohlaví. Ale, poněvadž se pokusy konaly v míře, jež nepřekračovala mezí slušností, dívce se podařilo tajemství si uchovati.
Jakého druhu zkoušky byly, poznáme z bulharské písně, kde dcera sluje Marijka, a kterou jsem zapsal v Bačkovu v rhodopských horách.
Kdo jen kdy viděl a slyšel,
dívka by byla vojvodou
sedmdesáti junáků,
sedmdesáti sedmi?
A to je dívka Marijka.
Ptali se chlapci, radili,
radili a pak pravili:
»Pojďte a budem zkoumati!«
Jali se robit píštaly,
píštaly, pestré přeslice.
»Máme-li chlapce vojvodou,
uchopí se hned píštaly;
máme-li dívku vojvodou,
uchopí se hned přeslice.«
207
Marijka chytrá, rozumná,
nechopila se přeslice,
ale se chytla píštaly.
Dějinně zjištěný Starina Novák byl domovem v kačanické úžlabině řeky Lepenice poblíž Skoplje. Byl rodem Bulhar a z bulharských hor napadal Turky. Bojoval též proti Maďarům jako hajduk a při jedné výpravě proti Zikmundovi Batorovi byl v Uhrách r. 1601 chycen, strašlivě zmučen a pak upálen.
O tom všem lze se dočisti v různých knihách, z nichž tu aspoň uvedu slavnou sbírku srbských písní Vuka Karadžiče (díl II. a III.) a »Vienac« Kačiče-Miošiče, abych konečně přistoupil k vlastní své látce, při čemž začnu opět s Novákem a to s tím nejvyšším, césarem.
César Novák!
Mám za to, že každému — nejen mně — spřežení onoho jména s řečenou vysokou hodností připadá podivné, neřku-li žertovné. Jméno Novák se nějak nehodí ke slovu césar. Proč asi? Není snad důstojno takového titulu?
Příčina je jiná. Jsme zvyklí, abychom při panovnických hodnostech slyšeli jména křestní čili osobní a nikoliv příjmení, jímž pro nás »Novák« jest a zůstane. Proto na příklad znělo tak komicky, když se říkávalo rakouskému císaři Procházka.
U jižních Slovanů je však jméno Novák jménem osobním, křestním. Nevadí, že nebylo vzato z kalendáře a vypůjčeno od nějakého svatého. Tam je to jedno. Tam se pop při křtu nad »nekřestanským« jménem nepozastavuje jako u nás, když rodiče dávají dítě křtíti: Přemysl, Libuše nebo Vlasta. Tam je veliká spousta jmen nekalendářních, zejména v Makedonii: Grozdan, Nedeljko, Cvetko, Mile, Solun, Tvrtko, Dragan,
208
19. Makedonka z Bufu (v řecké Maked.).
-----------
Predrag, Zlatko, Ljuben, Rada, Rumena, Stamena, Bisera (perla), Zlata, Slava, Sultana, Sosanka, Dzvezda, Dardana a tak dále. Bulharský skladatel Dobři Christov je u nás dobře znám. U nás však není možno, aby se někdo jmenoval na příklad Veselý Dostál nebo Popelka Kubátová, Květ Nezavdal nebo Červená Hlavsová. Rodiče nedají pokřtíti syna Veselý nebo Květ, dceru Popelku nebo Červenou. Jen z náklonnosti k Jihoslovanům v posledních dobách u nás zdomácněla Zorka nebo Draga. Na slovanském jihu jména náboženská nenabyla nikdy převahy a je zajímavo, že za křesťanských prvopočátků se v Bulharsku sice počala ujímati, ale že se tu volila více jména starozákonní: Samuel, Aron, Symeon a j., což Konstantin Jireček vykládá tak, že bojovným Bulharům přišly vhod spíše silné zjevy starozákonní nežli něžné apoštolské postavy z Evangelia.
Další zvláštností jest, že osobní čili křestní jméno — ať již světské nebo náboženské — je hlavním jménem každého. Jím, podle cítění lidu, jedině člověk žije, bytuje. Zeptejme se kohokoliv »jak se jmenuješ?® nebo »jak se on jmenuje?« a nikdy nedostaneme za odpověď příjmení, nýbrž křestní jméno. Jako to bývalo za dávných časů u nás.
V Srbsku se vedoucím politikům vesměs tak říká: Velja, t. j. Vukičevič; Ljuba, t. j. Davidovič. Přátelství jinakého oslovení nezná. V Kosovské Mitrovici ve Starém Srbsku nám tamní starosta, bývalý učitel, vyprávěl: »Poznal jsem tu kdysi Čecha, důstojníka Zižku« — vtom si počal mnouti čelo a posléze mrzutě zvolal: »Škoda! Jméno jsem zapomněl!« Jednou ve vlaku jsme se sřečili s venkovany a prozradili jim, že jsme z Prahy. »Neznáte tam nějakého Pepu?« optali se náhle. »Dobrý chlap. Jezdí sem každého podzimu kupovat ovoce na stromech. Jmenuje se Pepa.«
209
V Prizrenu jsme hledali profesora Kostiče, osmdesátiletého kmeta, jenž tam žije po celý svůj život. Nikdo něm nevěděl. Teprv, když jsme náhodou řekli Petar Kostic, vykřikl domorodec: »Á —! Petar!« a již byl doma. Tomuto chápání se však v brzku podrobují zde i naši krajané. V jedné stanici blíže Skoplje jsme navštívili přednostu Čecha a vykládali jsme mu, že nás k němu posílá vrchní železniční inženýr pan X., Čech, žijící už patnáct let ve Skoplji. »Toho neznám,« zavrtěl hlavou krajan, uslyšev příjmení. Popisujeme tedy, jak vypadá, neboť nebylo možno, aby ho přednosta nebyl znal. Marně. Povídáme mu tedy, kde bydlí. Krajan konečně zvolá: »František! To je František. Ted už vím, proč na mě volal, když tudy dnes projížděl. Já mu dobře nerozuměl. To mi tedy hlásil váš příchod!«
A což ty nesnáze při malování, když jsem si chtěl zapsati, koho jsem vymaloval! Zejména u ženských! »Jak se jmenuješ!« ptám se babky. »Sultana.« Napíši a ptám se dále: »Jak ještě?« Babka se udiveně podívá. Po delší době se dovím — nikoliv však jak se ještě jmenuje, nýbrž čije. Je svého muže, jenž sluje Krsto. Tedy: Krsteva. Mužský je vždy jen otcův; Tvrtko Ivanov na příklad měl otce Ivana. Jenže tím ještě nejsme u konce. Teď jsme teprv asi tam, jako když nám řekne Rus své imja i otěčestvo, na příklad Petr Iljič. Příjmení, to jest jméno domu nebo rodu, dosud neznáme a třeba dalšího vyptávání a vysvětlování, abychom je zvěděli. Můj model v Galičníku na příklad se v celku jmenoval: Tvrtko Ivanov Gjinovski.
Nás Čechy bude zajímati, že rodová jména v Makedonii končí velmi často na -ski; tedy koncovka česká a zejména polská. U jiných Slovanů jí není. Nevěděli jsme toho dříve. Když r. 1888 se spojila Rumelie s Bulharskem, vynořilo se jméno Dra Stránského jako hlavního
210
strůjce převratu a u nás se zprvu myslilo, že to je někdo z četných Čechů, kteří tam působili. Jako je příznačnou pro Srba a Charvata koncovka -ič, pro Bulhara a Rusa -ov a -ev, tak pro Makedonce -ski, což je tím nápadnější, že se tak připojuje ke Slovanům nikoliv sousedním, nýbrž naopak hodně vzdáleným: k nám a k Polákům.
V Makedonii ovšem se vyskytuje hojně i bulharská koncovka -ov a -ev, neboť tamní Slované, jazykem nejbližší Bulharům, se až do balkánské vojny považovali za součást bulharského národa a mnozí se psali pouze Ivanov, Damjanov a pod. Co se smělo za Turka, toho dnes v srbské a řecké Makedonii není dovoleno a každému se z úřední moci připíše srbské -ič. Jen emigranti, kteří se nesmí dosud vrátit, zachovali si původní znění.
Je pravda, že před sto lety srbské úřady činily totéž, kdy každý žil svým křestním jménem a administrativa potřebovala zavěsti nějaký přibližný pořádek. Tenkráte prý se na úřadě každého, kdo nedovedl říci svého příjmení, prostě optali: čí jsi? Ten řekl buď otcovo jméno nebo jeho zaměstnání a dle toho byl zapsán bud Pavlovič či Jovanovič nebo Kovačevič či Popovic. Jenže tenkráte se to dělo za účelem administrativním u toho, kdo příjmení neměl. Dnes se však mění příjmení též Arnautům, a za účelem zcela jiným: aby Makedonie dostala zevně srbský ráz.
Nechrne však politiky a všimněme si jen, že zde dosud převládají názory patriarchální, podle nichž je vše otcovo: žena i děti, jak to vyjadřuje soustava pojmenovací. Jinak kráčí zde člověk životem jen jako nositel svého osobního jména, jako to bývalo u nás za Husa, jenž slul Jan a jehož příjmení vzniklo teprve časem.
O tom ovšem jsem nikdy neuvažoval, až teprve
211
tady, když se mě jeden tamní sedlák zeptal: »Máte-li svého krále?«
»Ne,« pravím. »Máme republiku a tedy presidenta.«
»Proč? Proč ne krále? Je to lepší?«
Nevěděl jsem, co na to honem říci; tak mne tohle »proč?« překvapilo. Najednou jsem měl srovnávati poměry makedonské s našimi! Pomátl mne čertův chlap. Ve zmatku vysvitl mi však jeden pevný bod. K svému údivu jsem pociťoval, že u nás nic jiného ani není možné. A hned se ve mně ozvalo druhé »proč?« Proč to není možné? Sedláku jsem odpověděl všelijak, ledabyle, ale zato tím usilovněji jsem se staral, abych odpověděl sám sobě. Představil jsem si, že by byl na příklad náš nynější president králem. Hned se mi naskytla námitka: což bychom dovedli říkat »král Masaryk«? Nikoliv; leda křestním jménem: král Tomáš. To by už šlo. K příjmení se hodí jen nynější titul. Příjmení značí novou dobu, opak patriarchalismu. Doby mají své příznaky, jež, samy o sobě, zdají se titěrkami, ale ve skutečnosti jsou jako pupence, které, třebas zevně nepatrné, jsou velikým důsledkem hlubokých příčin. Takový je vývoj. Ten, ať dobrý, ať zlý, nezná návratu. Doba patriarchální měla své krásy. Ale u nás již minula. Pomíjí postupně i dole. Náš příští president se bude moci jmenovati třebas Vomáčka nebo Vokurka. Proč ne? Ale žádný z obou by nemohl být — králem. Ani žádný Novák, jak jsme to vycítili ze šmaťhavé zápřeže: césar Novák. Zato snad některého z nich čeká presidentství. Kdož ví?
212
Když po příjezdu do Ochridu syn mi hlásil, že se cestou vylil všechen terpentin, byl jsem mrzut; ale usmíval jsem se, když jsme jej šťastně dostali u kupce, který, zjistiv naši národnost, dodal s pýchou: »A my tady jsme potomci Alexandra Velikého.«
Snad to byl zakuklený Řek a pak měl kus pravdy. Sice se pochybuje, že starověcí Makedonové byli kmen řecký (neboť Thukidydes je nazývá polobarbary), ale dynastie Argeadů, z níž Alexandr pocházel, byla řecká při nejmenším po kultuře.
Po pravdě řečeno: nebýt tohoto prvního — co do času i co do velikosti — dobyvatele světa, dnes by sotva kdo, kromě učenců, měl potuchy, že kdy jaké Makedonie bylo. R. 148 př. Kr. ji Římané smazali se zeměkoule a jako stát již nikdy neožila. Ale Alexandrovi, zemřelému r. 324 př. Kr., stačil krátký věk 33 let, aby vtiskl jméno své domoviny v paměť lidstva pro všecky časy svým válečnickým a státnickým veleumem, svým udatenstvím a řadou tělesných i duševních předností. (Žák Aristotelův!) Budoval svoji slávu od dětství a otec, Filip II., hlava znamenitá (odtud naše přísloví: ten má Filipa!), prý jednou v nadšení zvolal: »Ty si budeš musit, synu, nalézt nějakou větší říši; pro tebe je moje království malé!« Řečeno prorocky a skromně zároveň.
Od těch dob, přes dvě tisíciletí, se jméno Makedonie udržuje plným zvukem v ústech všeho světa, ač neveliká země (asi 60.000 km" se 2,250.000 ob.) netvořila už nikdy potom žádného politického, ba ani administrativního celku. Za Turecka byla po částech přidělena třem vilajetům (provinciím): soluňskému, bitoljskému a kosovskému, a časopisy v Cařihradě nesměly
213
jejího jména ani pronésti. Zákaz byl bezúčelný. Toho jména nikdo již nevymýtí z lidské mluvy a mysli.
Trvalosti tohoto pojmu pomáhá i útvar půdy, při své velkorysé rozmanitosti jednotný. Je to poříčí všech tří hlavních přítoků Egejského moře: Vardaru, Strumice a Městy s přirozenou mořskou a horskou hranicí. Na východě jsou to Rhodopy a Ryla, na severu Karadadagh čili skopská Černá Hora se Šar-planinou, na západě albánské hory s řeckým Pindem a Olympem.
Národopisně Makedonie představuje souvislou slovanskou plochu, protkanou národnostními ostrovy a tříštěmi různých nesourodých živlů, z nichž nejhlavnější jsou: Turci (500.000), Řekové (200.000), Arnauti (100.000), Kucovalaši čili Aromuni (60.000), španělští Židé (70.000) a Cikáni (50.000). [*] Slované zdejší, kteří tvoří nadpoloviční většinu, byli vždy považováni za větev bulharskou až na řídké srbské kolonie.
Tato mosaika je diagramem dějin.
Balkánský poloostrov byl v pravěku obýván na východě Thráky a na západě Illyry. Dělila je šikmá čára, vedená asi od Timoku k Ochridu. (Byla později přibližnou hranicí také mezi srbským a bulharským plemenem.) Památkou po prvoobyvatelích zůstali řídcí Kucovalaši (prý romanisovaní Thrákové) a hojní Arnauti čili Albánci. Prvější jsou různě roztříštěni v drobné okršlky, druzí na západě skoro jednolitě vnikají od moře do nitra poloostrova.
Jižní pobřeží s poloostrovem Peloponésem a s ostrovy bylo pravlastí požehnaného národa starověkých Hellénů, jejichž vysokému nadání přispělo příznivé podnebí a příležitost k mořeplavbě (čili styky se
*. Čísla jsou předválečná přibližná a dle počlu dumů a rodin.
214
starými kulturami asijskými), aby mohli nejen vytvořiti v této části Středozemního moře vrchol tehdejší vzdělanosti, ale aby vybudovali za pomoci své římské ranné kulturní odbočky pevnou základnu vší evropské kultury pozdější i nynější.
Sem na jih, k moři, k teplu a hlavně k ohnisku vzdělanosti byli lákáni již koncem starověku severští nárouové. Západoevropští táhli na oba poloostrovy (Apeninský i Balkánsky), východoevropští — Slované — jen na Balkán. (I pozdější křižácké války, třebas měly jinou zevní a bezprostřední příčinu, nebyly zase než živelným dávným ohlasem téže touhy, touhy po kouzlu Jihovýchodu, jejíž doutnající jiskra byla arci ted rozžhavena náooženským zájmem.)
Slované přicházeli na Balkán z počátku jen v menší míře jako osadníci nebo nájemní vojáci a dostali se až do Řecka a Malé Asie, odkud, z Bythinie, máme nejstarší prvou slovanskou slovesnou památku, totiž pečeť s nápisem slovanským řeckého písma.
Proudění ve velkém nastalo v VI. století. Slované sem přišli jako jiní národové: brannou rukou. Podnes národové nedovedli si vymysliti lepších způsobů pro své hromadné »návštěvy«. Jestli se nyní u Skoplje a Gradska v Makedonii pečlivě a uctivě odkrývají a uchovávají zbytky zpustošených kdysi měst, je to jen chabé pokání za hříchy, kterých se tam naši Slované (s jinými nároay) dopouštěli.
Tito Slované, zaplavivší i odlidněný Peloponés (kde v VIII. století měli svůj samostatný stát a kde se ještě ve XIII. st. zdvíhali jako vzdorný živel vůči franckým feudálům), byli předky nynějších jižních Slovanů, z nichž východní a jižní část měla zvláštní osud, připomínající vznik národa francouzského nebo ruského. Jako Gallové strávili své podmanitele, germánské Franky, ponechavše si jejich jméno; jako Slované
215
východní přijali název od svých skandinávských podrobitelů Vargajo-rusú: tak i tito, poulehnuvše Bulharům (asijským tatarům) působili na vítěze svou početní převahou (a snad i hospouářskou a kulturní) jako pemzová skála, kterou zalila mořská vlna; pohltili je tak, že zbylo po nich jen jméno. Asparuch stal se zakladatelem aějin bulharského národa, kterémuž se tak spolu dostalo živlu státotvorného a válečnického. Podporováni útvarem půdy (rozsáhlými rovinami a nížinami v Podunají a v Rumelii, jakož i rozlehlými dolinami makedonskymi), Bulhaři rozprostřeli svoji vládu již v VIII. st. po celé jižní části poloostrova až po Řecko a v IX. st. car Symeon, současník našeho sv. Václava, mohl pomýšleti na dobytí Byzancie, tehdejšího těžiště osvětového a křestansko-náDOženského. (Převaha Říma nebyla tehdy ještě dostatečně uplatněna.)
Za těch okolností Bulhaři byli — vedle Cechů [*] — prvými ze všech Slovanu, kteří přijali křesťanství. Jejich makedonská větev dala vzniku slovanské písmenné vzdělanosti. Makedonští Slované nejen sahali až ke branám Soluně, hlavního makedonského města, ale byli v něm doma, jak to plyne ze skutečnosti, že zde bylo vytvořeno první slovanské písmo a že zde vznikly prvé náboženské slovanské knihy; neboť, když moravský kníže Rostislav požádal r. 863 byzantského cara Michala III. o křesťanské kněze, znalé slovanského jazyka, mohlo se mu bez odkladu vyhověti. Cyril a Methoděj Odešli k nám s potřebnými knihami. Je na bíle dni, že se zde musilo již dlouhou dobu předtím pracovati o tom, aby slovanský jazyk nabyl nejen písemného útvaru, ale též schopnosti k vyjadřování
*. Bulharský panovník Boris přijal křesťanství teprve po odchodu Cyriha a Methoděje na Moravu.
216
hlubokých myšlenek nábožensko-mravních. Jsou tedy domněnky učenců, že prvé slovanské písmo »glagolika« nebyla vytvořena teprve Cyrillem, ale že vznikla již dříve, odůvodněné.
Krátce po tom, co se k nám odebrali solunští bratři, dal se pokřtíti i bulharský car Boris a zavedl křesťanské náboženství po celé své říši. Ochrid v Makedonii se stal po odcnodu sv. Klimenta z Cech písemnickýtn slovanským střediskem. Makedonie je tedy základnou slovanské vzdělanosti vůbec, neboť písemný jazyk, zde vytvořený, nejen že pronikl (byť jen na krátkou dobu) až k nám Čechům a Lužičanům, ale stal se pro všecky časy církevním jazykem jižních a východních Slovanů; ba sloužil po dlouhá staletí (s krajinným přizpůsobením) i za jejich jazyk literární.
Poslední tři staletí prvého tisíciletí představují nejslavnější dobu bulharských dějin jednak osvětově, jednak politicky. Jména Krum, Symeon a Samuel značí mohutnou říši, která občas ovládá skoro celý poloostrov a činí Byzancii poplatnou. Za tu dobu si všecek národ osvojil název Bulharů a toto jméno se stalo běžným v celém tehdejším světě. Byzantský car Vasil II. je nazýván Bulharobijcem, protože se mu podařilo r. 1014 pro vždy podlomiti moc bulharskou porážkou cara Samuela. Norvéžská píseň opěvuje prince Haralda jako Bulharobijce (Bolgaro-brennir), protože úspěšně pomáhal zdolávati Petra Deljana, jenž se r. 1040 odvážil povstati proti Byzancii. Patriarchát v 0chridu byl sice změněn v samostatné arcibiskupství a na jeho stolec dosazováni již jen Řekové, ale ti se důsledně psali metropolity bulharskými a takovými byli obecně nazýváni.
Nadále je však znáti u Bulharů únava. Není divu. Tři veliká století je vysílila. Nejen že se nezdařilo povstání Deljanovo, ale ani se nevydařil zajímavý počin,
217
k němuž dali podnět Makedonci, když se v XI. st. obrátili na dioklejského srbského knížete Michala, aby jim dal syna Bodina za cara s podmínkou, že se vypraví proti Byzantincům. R. 1071 v Prizrenu Bodin sice zvolen bulharským carem, ale jeho tažení ztroskotalo. Ani pokus bratří Asěnů, spojených se srbským vladařem Štěpánem Nemanjou, ani veškero podnikání cara Kalojana nedovedly vrátiti Bulharsku někdejší jeho moč a převahu nad Byzancií. A tak se postupně objevuje na dějišti srbské plémě, dosud ušetřené, aby po Bulharech přebíralo dějinnou úlohu: zápolení s Cařihradem. Vnuk Štěpánův, Uroš II., proniká nakrátko za Šar-planinu, do Pologu, a pravnuk Dragutin až do Sěru na Strumici. Ale teprv jeho bratru Milutinovi bylo dáno, že se zmocnil celé Makedonie. R. 1299 zakládá ve Skoplji srbskou prestolnici, jíž zůstala po 72 léta pro všecky jeho následníky z rodu Nemanjova, to jest do r. 1371, kdy car Uroš, syn Dušanův, umírá, zvláštní náhodou několik dní po bitvě u Černomnu na Marici, v níž padl Urošův spoluvládce, král Vlkašín. Byla-li kdy jaká bitva hodna názvu osudná, byla to tahle. »Odtud počíná turecké panství nad jižními Slovany,« praví jejich dějepisec, náš Konstantin Jireček.
Prvá mu propadá Makedonie. Zůstává pod ním nejdéle, až po naše doby, až do války balkánské r. 1912, do bitvy u Kumanova, kdy Srbové, vyplnivše svoji hlavní úlohu úplnou porážkou Turků, obsadili Makedonii, zatím co Bulhaři, ač také všude byli vítězi, musili válčiti dále, protože se proti nim z Asie valily vždy nové turecké voje.
Makedonie, která dala Bulharům ku pomoci 40.000 dobrovolců, konečně byla osvobozena od turecké moci! Ale jak? — — — — — — — —
Veliká chvíle vyvolává srovnání časů a poměrů,
218
jaké byly před tisíci léty, kdy Makedonie, prvá ze slovanských zemí, rozsévala osvětovou a mravní svobodu veškerému Slovanstvu, s časy a poměry, v jakých byla po tisíci létech. Zatím, co Srbsko [*] po celé skoro století již žilo vlastním svobodným životem a postupně se i politicky osamostatňovalo a sílilo, ona pořád ještě tkvěla v tureckých okovech.
Odkud ten rozdíl?
Časy a poměry byly opačné. Teď byli zase severozápadní Slované balkánští blíže osvětovému těžišti, jež se bylo přesunulo na evropský západ, kdežto Makedonie mu byla nejdále. A s ní všechen bulharský národ. Když r. 1826 P. J. Šafařík vydal »Geschichte der slavichen Sprache und Literatur«, mluvil tam jen o literatuře »Slavosrbů řeckého vyznání«, do níž zahrnul i písemnictví »600.000 Bulharů«. Bulhaři se zevně přihlásili k životu později také proto, že byli stiženi osudem mnohem tíže než Srbové. Ti trpěli Turkem jen politicky a hospodářsky, ale měli svoji národní církev a školu; Bulhaři však ke všemu byli národně rdoušeni řeckým klerem. Bulharská škola, jakou vidíme na př. r. 1750 ve Velesu, byla velikou řídkostí. Proto prvé zápoly Makedonců čelily proti Řekovi.
Je zajímavé, že i za takových přetěžkých poměrů byla to právě zase Makedonie, která se prvá hlásí k bulharství a prozrazuje tak svého bývalého věšteckého apoštolského ducha po věkovité odmlčce.
R. 1762 otec Pajsij dokončil v Makedonii — v srbském klášteře chilandarském na Athosů — dějiny bulharského národa, kterými sice nezískala věda, ale národ. Byl to výkřik ze sna se probouzejícího. Jím oživlo novověké Bulharsko. Kniha se stala hořčičným semínkem. Působila pomalu, ale jistě. Počátkem XIX.
*. R. 1830 již mělo autonomii.
219
18. Novo Selo u Štipu
věku vyvstává řada Makedonců jako spisovatelé, tiskaři, nakladatelé, učitelé, později jako političtí zápasníci, povstalečtí vůdcové a váleční bojovníci.
R. 1814 vychází prvá knížka v Budíně v Uhrách od Makedonce Hadži Jakima z Kičeva a následují ponenáhlu jiné jeho spisy, vydávané na náklad různých měst a vesnic, z nichž na př. Novo Selo u Štipu (romantický koutek pod hradem Králevice Marka) sebralo na vydávání knih 500 grošů. Daskal (učitel) Kamče z Ochridu zakládá prvou knihtiskárnu v Soluni a knihy se tisknou též i v Cařihradě. Neofyt Rylský stává se tvůrcem bulharské pedagogiky a přenáší v brzku svoji činnost z Makedonie do Bulhar. Ve Štipu, kde se ve středověku psaly bulharské knihy, mají již r. 1830 školu se 150 žáky a v padesátých létech je sem poslán z Cařihradu tamními Bulhary uherský emigrant, Srb Jiří Miletič (z rodu známého uherskosrbského zápasníka Svetozara Militiče), jenž vbrzku poznává, že mu nelze učiti děti srbsky, nýbrž bulharsky.
220
(Jeho manželka zde zakládá r. 1860 dívčí bulharskou školu.)
Současně s rozvojem knihy a školy je Makedoncům stále zřetelnější potřeba, aby v prvé řadě odřečtili církev. Ve Skoplji již r. 1833 vyhánějí řecké kněze z chrámu, žádají o bulharské duchovní a především o svého biskupa. Žádají sice marně, ale odboj má v zápětí, že čtyři občané seberou 30.000 grošů na založení bulharské školy. Kukuš, dnes v Řecku, vyhrožuje r. 1859, že se pokatoličtí (a svoji vyhrůžku potom též plní), nedostane-li se mu bulharského biskupa. R. 1860 ve Štipu o nedělních bohoslužbách jsou řečtí zpěváci vypuzeni z chrámu. V Ochridu zápolí hrdinsky Dimitrij Miladinov a podstupuje mučednickou smrť i se svým bratrem v Cařihradě.
V Makedonii bylo 178 škol, lidem pořízených, když se konečně r. 1870 dostalo Bulharům národní církve zřízením exarchátu, načež jejich počet v brzku stoupl přes šest set. Vedle rozvoje školství uvolňují se síly i pro práci politickou a odbojovou, která ostatně začala již v šedesátých letech společně s Bulhary v Podunají a v zahraničí. Objevují se jména lije Markova z Beru, Jiřího Izmirlijeva, zv. Makedonče atd.
Obrodné hnutí makedonské mělo záhy svůj účinek i v cizině, zejména ve slovanské. Šafařík opravil své názory. Vuk Karadžič, Srb, zajímal se o bulharské písně z Makedonie. Mapa Šafaříkova z r. 1842 (a po ní ostatní národopisné mapy) znají již národ bulharský v celé jeho rozloze. Bělehradský stipendista, bosenský Srb S. Verkovič, věnuje skoro celý svůj život badatelské lidovědné práci v Makedonii, stává se apoštolem tamního bulharství a r. 1860 věnuje srbské kněžně Julii Obreničové své Národně pesme makedonski Bugara. K blaživému pocitu kmenové příbuznosti, jenž se probudil mezi Bulhary a Srby, přistupuje
221
vědomí společného nepřítele a idylické časy slovanského souručenství odpovídají zcela ideálu Kollárovy slovanské vzájemnosti, zejména když dostupují vrcholu činem, jenž připomíná nabídku bulharského trůnu srbskému princi Bodinovi r. 1071: Makedonci v souhlase s ostatními bulharskými politiky nabízejí Michalu Obrenoviči konfederaci obou národů.
Po povstáních hercegovském r. 1875 a dále bulharském a makedonském r. 1876 dochází k vojně ruskoturecké r. 1877 a k vítěznému míru svatoštěpánskému, jehož jedním článkem bylo i osvobozené Bulharsko, spojené s Makedonií. Bulharská Makedonie jásá. Jeť u cíle.
Ale berlínský mírový kongres článek zcela mění. A strašně. Bulharský národ je rozčtvrcen. Kraj od jižní Moravy (která se do těch dob zvala bulharskou), na východ s Niší, Pirotem, Vranjí, Zajčarem, Leskovcem, připadá Srbsku a jen severní kraje stávají se bulharským knížetstvím. Jižní (podbalkánské) území se stává aspoň autonomní Rumelií, ale jihozápadní část čili Makedonie zůstává dále pod Tureckem. Jen jí slíbeny »reformy«.
Následují povstání v Razlogu, Prilepu, Ochridu a Makedonie se stává od těch dob stálým bojištěm. Nejvzdělanější Makedonci jdou v čelo čet.
K tomu se přidružuje nový stín. Soluňskou drahou, vedoucí z Bělehradu, probouzí se v Srbsku politický zájem o Makedonii a po spojení Rumelie s Bulharskem r. 1885 Milan vede Srby proti Bulharům ke zničující porážce u Slivnice. Makedonii tak přibývá o jednoho nepřítele — bývalého spolubojovníka — více.
Protože slíbené reformy se nedostavovaly a hospodářská tíseň bulharského lidu zde rostla (neboť byl hněten statkáři, většinou Turky a jejich zřízenci, zejména pověstnými albánskými jejich polními hlídači),
222
došlo r. 1893 ke zřízení »Vnítřního makedonského revolučního družstva« s cílem dosáhnouti autonomie. Branný odboj povstalců stoupal. Celil s počátku proti Turkům, ale když sem vnikaly i čety srbské a řecké, bylo Makedoncům zápasiti na tři strany. Od r. 1898 do 1902 svedli 132 potyčky, v nichž padlo přes 500 Makedonců.
Nad Makedonií mračna houstla. Národní zpěv z těch dob nezná skoro jiných písní než o »kuršumu« (olovu). Pěje se o kuršumu tureckém, řeckém i — srbském. Výstižnou ukázkou z těch dob je kratičký popěvek:
Do tri mi puški puknale,
do tri junáci, lele, bože! padnale.
Do tri junáci padnale,
do tri mi majki, lele, bože! plakale.
Přítel Čech, jenž ve svém úředním povolání byl dobře poznal Makedonce, mi pravil: »Není ve světě nešťastnější matky nad Makedonku. Stále se chvěje o životy svých lidí.«
Zoufalá země marně na sebe upozorňovala odvážnými boji a atentáty. Konečně se vzepjala r. 1903 k proslulému povstání iljindenskému (sv. Ilja, 20. července). Byl to největší branný odboj, jaký kdy lid jihoslovanský (nemající svého státu) proti Turkovi podnikl. 26.000 Makedonců zápasilo s armádou 350.000 Turků. Prvých padlo na 1.000, druhých na 5.000. Řada vesnic byla rozstřílena tureckými děly, 12.000 domů zničeno, na 5.000 osob zmasakrováno. Boj, vedený hlavně na Bitoljsku, trval tři měsíce a dosáhl hubeného výsledku. Schůze tří monarchů v Murzstegu rozhodla, aby se v Makedonii pořídila na útraty Turecka mezinárodní žandarmerie.
223
Účastníci této komise, Francouz Lamouche a Rakušan A. Rappoport, líčí ve svých knihách »Quinze ans ď histoire balcanigue« a »Au pays des martyres« rozmarným způsobem čtyřletou práci, která počala úpravou platů a pokračovala zřizováním kasáren. Málem by byla ztroskotala o otázku uniforem, totiž o fesy, jichž se turečtí žandarmové nechtěli vzdát — když tato úloha (zrušení komise) byla převzata událostí mnohem vážnější: mladotureckou revolucí.
Její símě vzešlo na břehu Prespanského jezera v kotlině resenské (tedy tamtéž, kde založena makedonská Vnitřní organisace) resenským rodákem Njazi-bejem. Bylo po »reformách« a po všem. Dějiny se počaly sesouvati jako lavina. Italové se odvážili na Tunis a balkánské státy se sjednotily ke konečnému súčtování s Tureckem. Nadešla válka balkánská, která nebyla než předehrou vojny světové.
Konce jsou známé.
V balkánské vojně po všestranné porážce Turecka neshoda mezi Srbskem a Bulharskem vedla k nerovnému zápasu vysíleného Bulharska s bývalými spojenci, k nimž se připojilo Rumunsko. [*] Bulharsko podlehlo. A ve světové vojně se octlo též mezi poraženými.
Příčinou srbsko-bulharské neshody byla právě — Makedonie. Vstupovalo se do války na základě smlouvy, která uznávala nárok bulharský na Makedonii s výhradou tak zv. sporného pásma (jež sousedilo se Starým Srbskem). O něm, kdyby válka skončila vítězně, měl rozhodnouti ruský car, komu má náležeti.
Události se však stočily tak, že k rozhodování carovu — bohužel — nedošlo. Ale zato došlo ke zjevu
*. Účast Rumunů byla té povahy že slavista Louis Léger a jeho žák colonel Lamouche se veřejné zřekli svých rumunských přátel na tak dlouho, až Rumunsko odčiní tento svůj skutek, tak málo hrdinský.
224
20. Dívka z okolí Štípu.
---------------
s hlediska obecně slovanského velice bolestnému. Bulharsko, jež mělo v této válce dvojnásob těžší úlohu, protože ono jediné bylo vysazeno stále docházejícím posilám tureckým z Malé Asie, bylo nuceno pro neshodu o Makedonii po vyčerpávajícím pololetém zápasu s Turkem čeliti proti bývalým spojencům, k nimž se válečně připojilo Rumunsko a diplomaticky Turecko. Nerovný boj skončil s hlediska slovanského bolestně: ztrátou bulharského území na prospěch Rumunů, Reků a Turků.
Makedonie se dočkala pravého opaku svých tužeb a snů. Jen nepatrná část připadla k Bulharsku. Největší (nikoliv nejúrodnější) připadla Srbsku a spojena se Starým Srbskem pode jménem Jižního Srbska; Řecku, které přineslo nejméně válečných obětí, dostalo se největšího podílu nejúrodnějšími jižními částmi makedonskými. Přibylo mu přes dva miliony obyvatelstva, z nichž bylo přes 300.000 Bulharů makedonskýčh čili »slavophonů«, jak říká Venizelos. Bulharských škol od té chvíle není ani v srbské, ani v řecké části Makedonie. Jestli v řecké části se — aspoň řídce — tisknou knížky v domácím slovanském nářečí řeckým písmem, v srbské části, kde zůstalo přes 600.000 bulharských Makedonců, se bulharská národnost vůbec neuznává. Bulharská kniha sem nesmí. Dle zprávy našeho Slovanského Přehledu (1931, č. 3. str. 226.) v řecké části se úředně připojuje k bulharským jménům, končícím na -ov a -ev, koncovka -iades (na př. Jeftimov — Eftimiades) a v Jižním Srbsku -ič (na př. Popov — Popovič). Je to podobný zjev, jako u lužických Srbů, kteří pod útlakem německým jsou odedávna nuceni užívati úředně příjmení německého, s tím však rozdílem, že, předně pro sebe mohou užívati příjmení svého (tak že zde má každý v zásadě dvě příjmení) a za druhé, že se zde smí každý hlásiti
225
za Srba, což mu nepřekáží ani jako státnímu úředníku v postupu.
Turecko tedy uznávalo Makedonce za Bulhary, Řecko je uznává aspoň za slavophony, Srbsko jim však bulharství popírá a nedovoluje. Za těch okolností není divu, že se jich mnoho stěhuje do Bulharska. Vytýká-li se jim od nestranných pozorovatelů, že tak činí na škodu svého národa, nutno omluviti tuto výtku neznalostí vnitřních poměrů.
Také neznalosť je u nás omluvitelná. U nás, neznámo z jaké příčiny, se o tamních poměrech nepíše a psáti nedovoluje, ač rádi předstíráme svůj zájem o veškeré Slovanstvo a ochotně se dušujeme, že nestranně a nesobecky svůj mravní poměr ke všem slovanským větvím upravujeme dle zásady naprosté spravedlnosti. Bylo by žádoucno, aby se tak vskutku dělo, a je škoda, že se tak opravdu neděje.
Rozepisovati se o této chybě, která denně povážlivě roste, by znamenalo psát objemnou knihu. Končím tedy a jen odkazuji na knihu Josefa Holečka »V Jugoslávii roku 1924«, v níž líčí svoji rozmluvu s nynějším jugoslávským králem. Ač mu bylo dobře známo, že se bulharské národnosti úředně neuznává a nepřipouští u domorodého obyvatelstva v »Jižním Srbsku«, Holeček mluvil s panovníkem o Makedoncích jakožto o západní části trojdílného národa bulharského. (Str. 67.) A král se tomuto označent nevzepřel.