Martin Eggers, Das „Großmährische Reich“ Realität oder Fiktion? Eine Neuintepretation der Quellen zur Geschichte des mittleren Donauraumes im 9. Jahrhunert (Monographien zur Geschichte des Mittealters, hg. v. F. Prinz, Bd. 40). Stuttgart 1995, 525 s.
Český časopis historický 94, 1996, s. 86-93
86 Na celých 525 stranách dokazuje Martin Eggers,[1] že Velká Morava se nenacházela na Moravě, nýbrž mezi Dunajem a Tisou a v Bosně. Popírá tedy tezi nedávno zesnulého Imre Boby[2] (jíž je věnována nová kniha Bobova žáka Charlese Bowluse[3]), že Velká Morava ležela na jih od Dunaje v pozdněřímské provincii Pannonia Secunda a že její centrum bylo v Sirmiu. Není v tom originální, na stejný nápad připadli již před ním jiní, naposledy maďarský Japonec Toru Senga[4], který také kladl Velkou Moravu do této "černé díry" archeologických pramenů 7. - 8. století. Nové na Eggersově tézi je to, že včleňuje do své konstrukce důsledně i bosenského Svatopluka, vymyšleného autorem kroniky Popa Dukljanina. Vzniká mu tak snad největší ze všech dosud vykonstruovaných Velkých Morav, zaujímající ohromný prostor od Bosny přes Maďarsko až po Čechy a Posálí.
Dějiny této Velké Moravy vypadají takto: Po pádu avarské říše se na počátku 9. století přestěhoval kmen Moravanů se svolením Franků na původní avarské území mezi Dunajem a Tisou a usadil se tu okolo centra zvaného Morava, pak, v 11. století, Marosvár a nakonec Csanád. (Autor bere tuto obludnou[5] etymologii vážně!). Zde je Karel Vel. uzavřel velikým valovým opevněním[6], aby bránili říši proti zbytkům Avarů a proti Bulharům. Moravané zůstali říši věrni až do Mojmírova povstání před 846. Od Rostislavových dob se pak ale úspěšně říši bránili za svým valem 87 (o němž autor na jiném místě sám říká, že - stejně jako ostatní jemu podobné, kupříkladu Zmijové valy okolo Kyjeva[7] - vlastně ničemu nebránil, s. 169). Rozhodující pro vznik vlastní "Velké" Moravy však bylo to, že roku 871 se v Csanádu-"Moravě" dostal k moci Svatopluk, dosud kníže ve Slavonii, pocházející ze stejného bosensko-slavonského rodu jako Mojmír a Rostislav. Tak se spojila dvě veliká knížectví bosensko-slavonské a moravské v uherské pusztě.
Tento nápad je založen na fantastických výmyslech kroniky Popa Dukljanina z poloviny či druhé poloviny 12. století, která měla nějaké zmatené vědomosti o cyrilometodějské misii a o Svatoplukovi a začlenila je do neméně zmatené posloupnosti fiktivních Svevladičů. Z ní pak Eggers konstruuje fantastickou genealogii Mojmírovců, vlastně "Vojnomírovců"[8]. Tento pololegendární -poloskutečný Svatopluk dobyl 879 Chorvatsko či přinejmenším tu získal "hegemoniální postavení", mezi 874 a 880 si podmanil pohanské Bulhary v Nitře a okolí, kterým dal za biskupa Wichinga a v roce 884 získal i Pannonii. To byl vrchol jeho moci, korunovaný se souhlasem papeže slavnostní korunovací Svatopluka na krále[9] na sněmu na Duvjanském poli (výmyslu Popa Dukljanina) na podzim roku 885. Roku 890 konečně dostal od Arnulfa darem i Čechy spolu s jim už dávno podlehlou Moravou. Arnulf se k tomu odhodlal proto, aby Svatopluka uspokojil a uvolnil si tak ruce pro válku s Normany (s. 286).
Svatopluk rozdělil před svou smrtí říši mezi své dva syny, Mojmíra II. a Svatopluka II., tak, že Mojmír dostal vlastní (uherskou) Moravu s jejím příslušenstvím a Svatopluk dostal bosensko-slavonské knížectví. Vládci tohoto druhého knížectví se udrželi ještě dosti dlouho po pádu uherské Moravy v letech 902-908 takže v dynastickém ohledu byla nástupnickým státem Velké Moravy Bosna a v teritoriálním středověké Uhry, "ne však přemyslovský stát, jak obyčejně tvrdilo české bádání" (s. 378). Jméno Moravy bylo pak v 10. století a později přeneseno na (dosud bezejmenné území na řece Moravě) a spolu s ním se, zejména zásluhou sázavských mnichů[10] začalo šířit - podle Eggerse falešné - povědomí o velkomoravské minulosti Moravy. Tak se zrodil omyl, který Eggers napravuje.
První otázkou, kterou si čtenář musí položit je, jak v tom případě chápat ten poměrně dobře ohraničený okruh archeologických pramenů, vázaný na moravská centra 9. století, který je spojován s historickou Velkou Moravou. Odpověď ale u Eggerse nenajde, je odkázán na dosud nepublikovanou část jeho disertace, která 88 prý dokazuje, že moravskou archeologickou kulturu je "třeba přičíst etnické skupině o avarské tradici" (s. 380). Nechme se tedy překvapit a doufejme, že to nebude překvapení stejného druhu, jako Velká Morava v pusztě.
Ta je totiž očividným omylem, třebaže obsáhle a složitě dokazovaným. Východiskem všech pokusů hledat Velkou Moravu jinde než na Moravě je známý fakt, že Konstantin Porfyrogenetos lokalisuje Svatoplukovu Megalé Morávia evidentně někam na území ovládaném v jeho době, okolo 950, Maďary. Eggers se domnívá, že může tuto lokalisaci vymezit přesněji, totiž na země mezi Tisou a Dunajem. Z této mylné lokalizace pak vyplývají důsledky, rozvíjené v celé knize. Ve skutečnosti jde o omyl, Konstantin totiž lokalisuje Velkou Moravu dvakrát, ne jen jednou. Ztotožňuje ji jednak s celým územím, které drželi Maďaři před rokem 950 (zřejmě na základě jednoduchého úsudku, že Maďaři se usadili na Svatoplukově území, a že tedy toto území je totožné se sídly Maďarů), jednak ji ztotožňuje s bývalým Kocelovým knížectvím v Dolní Pannonii, nejspíše na základě jakýchsi zprostředkovaných reminiscencí na Metodějovo pannonské arcibiskupství[11].
Jestliže by Moravané seděli mezi Tisou a Dunajem, byli by nejspíše totožní s "druhými" Moravany Geografa Bavorského. Ten vypočítává kmeny sedící při východní hranici východofrancké říše v geografickém pořádku od severu k jihu. Konec této řady počínaje Čechami vypadá takto: Betheimare - Marharii - Vulgarii - Merehani. Betheimare (Becheimare) jsou podle shodného mínění bádání Čechy, Marharii jsou evidentně Moravané, Vulgarii jsou Bulhaři jejichž panství zasahovalo do Karpatské kotliny na sever od Dunaje, Merehani jsou záhadou. Mohli by to být nejspíše Moravané na srbské řece Moravě, to je však těžko možné, protože Geograf výslovně říká, že jde vesměs o kmeny na sever od Dunaje. O jejich lokalisaci se proto pouze spekuluje. Jestliže je Eggers je ztotožňuje s Velkou Moravou, je nucen nějak odstranit Bulhary. Nemůže totiž popřít totožnost Marharii s dnešní Moravou a pokud by za touto Moravou následovalo bulharské panství při hranici říše, muselo by se jí dotýkat na Dunaji od dunajského kolena po Železná vrata, to jest právě na území Eggresovy Velké Moravy. Vtěsnává proto Bulhary mezi Moravu a Potisí tak, že je klade na Nitransko. Sem se prý po pádu avarské říše uchýlili jejich bulharští spojenci. Důkaz pro to ovšem nemá žádný a mít ho nemůže, protože jde evidentně o současnou bulharskou říši a ne o nějaký avarský zbytkový státeček. Geograf o těchto Bulharech říká, že "Vulgarii jsou rozsáhlé území a početný lid, mající (pouze) 5 hradů poněvadž je jich velké množství a není (tedy) jejich zvykem míti hrady"[12]. Tato charakteristika ukazuje přece jasně na veliký bulharský kaganát, kde opravdu "nebylo zvykem míti hrady". Pokoušet se vtlačit toto "regio immensa" na Nitransko je nesmyslné počínání. 89
Jestliže v Nitře seděli Bulhaři, je odtud třeba vystěhovat Pribinu do uherské puszty. Eggers proto lopotně dokazuje, že Nitra, ve které světil salzburský arcibiskup Adalram Pribinovi před rokem 836 kostel, nemusela být zrovna ve slovenské Nitře (s. 158 násl.). Mohl to prý být kostel na nějakém statku zvaném Nitra, který obdržel Pribina po svém vyhnání Mojmírem když se nacházel u Ratboda, tedy mezi léty cca. 830-836. Adalram ale světil kostel v Nitře nacházející se "ultra Danubium" a za Dunajem mohl Ratbod sotva rozdávat nějaké statky. Eggers také zapomíná, že "Nitrava" je jméno utvořené ode jména řeky Nitry (totožné s ním) a nemůže se tedy libovolně opakovat kdekoliv. Místo Nitra musí ležet na řece Nitře a ta je opravdu jen jedna.
Ze stejných důvodů jako Pribinu z Nitry je třeba vystěhovat z Potisí Obodrity - Praedecenenty, které říšské anály lokalizují do sousedství Bulharů a do Dácie. Eggers připomíná, že stará římská Dacia Superior zasahovala i za oblouk Karpat (mezi Alutou a Železnými vraty) a vystěhovává je sem. "Dacia" karolinské doby je však něco jiného než Trajánova Dácie. Karolinská Dácie začínala za Dunajem a přiléhala k Pannonii[13], zahrnovala tedy Potisí. Je to plně v tradici pozdněantické a na ní navazující geografie, která zahrnovala do Dácie území Gótů, pak Gepidů a nakonec i Avarů - evidentně a beze všech pochyb právě oblast mezi Tisou a Dunajem[14]. K vystěhovávání podunajských Obodritů z této Dácie tedy není nejmenší důvod a neexistuje pak také důvod pochybovat o tom, že tito Obodriti v Potisí byli po 827 podmaněni Bulhary, kteří je ohrožovali již od prvních desítiletí 9. století.
Za této situace nelze Geografovy Merehani umísťovat do Potisí, které bylo v té době (po 844) už nepochybně bulharské. Geograf to ostatně dostatečně jasně potvrzuje svou lokalizací Bulharů za Moravany (Marharii). Je-li tomu tak, není sem samozřejmě možno klást ani Konstantinovu Velkou Moravu - Eggersova téze je omyl.
Ale proveďme si ještě jeden "test". Eggers za něj považuje Čechy[15]. Pochopitelně, protože je opravdu velmi těžko předpokládat, že by Čechy byly v těch těsných svazcích s Velkou Moravou, o nichž mluví prameny, byla-li by někde mezi Tisou a Dunajem. Všechny údaje pramenů lze s trochou námahy oddisputovat, není to však možné v případě ovládnutí Čech Svatoplukem před rokem 890 a v záležitosti Bořivojova křtu. Podle Eggerse totiž Svatopluk dostal Čechy od Arnulfa roku 890 darem a nikdy předtím je nedržel. Důvodem Bořivojova křtu k němuž mohlo dojít jedině před rokem 885 tedy nemohlo být to, že Čechy byly poddány Svatoplukovi. Eggers (s.286 násl.) se tu odvolává pouze na Reginonovu zprávu o Arnulfově postoupení Čech Svatoplukovi v roce 890, aby dokázal, že Čechy byly 90 tehdy poprvé propůjčeny Arnulfem Svatoplukovi, a mlčí o paralelní zprávě Annales Fuldenses, že Svatopluk se zmocnil Čech násilím[16], tedy evidentně před tím, než mu Arnulf jejich držení potvrdil. V tom případě by ovšem musel Eggers vysvětlit, jak se Svatopluk odněkud z uherské puszty do Čech dostal, co jejich dobytím vlastně sledoval a jak je dokázal udržet. Musí proto předpokládat, že Arnulf Čechy Svatoplukovi daroval. Arnulf se prý k tomu odhodlal proto, že si chtěl Svatopluka usmířit, uspokojit ho aby si uvolnil ruce pro válku s Normany (s. 286). To je ovšem absurdní, znamenalo by to, že Arnulf dobrovolně otevřel Svatoplukovi cestu do vlastního Bavorska a zbavil se tak ochrany "východních území". Zrovna tak nesmyslná je představa, že by s tímto "darem" souhlasili Čechové. Arnulf mohl Svatoplukovi "darovat" jen to, co měl a to byl hegemoniální nárok říše na Čechy, datující se od roku 806, ne jejich faktické držení. Jak by takové držení vypadalo, je zřejmé například z Korutan nebo z pokusu o ovládnutí Moravy v letech 869-871. Musela by zde působit francká hrabata. O něčem takovém nelze ovšem ani zdaleka uvažovat. Svatopluk "obdarovaný" tímto nárokem by musel Čechy dobývat - tedy udělat to, co vskutku, podle svědectví Análů Fuldských, udělal - aniž by k tomu ale potřeboval nějaké obdarování.
To souvisí i s Bořivojovým křtem. Eggers by mohl tvrdit, že Svatopluk Čechy (s Arnulfovým souhlasem) dobyl roku 890, v tom případě (stejně jako v případě "darování") by ale bylo těžko vysvětlit Bořivojův křest. Nejrozumnější důvod udává Kristián, který tvrdí, že k němu došlo za Svatoplukovy vlády v Čechách a že tedy Svatopluk pokřtěním Bořivoje sledoval politické připoutání svého exponenta v Čechách. Ke křtu ale mohlo dojít jen za Metodějova života, tedy před rokem 885, ne teprve po roce 890. Tehdy byl ostatně mrtev už i Bořivoj. Eggers se z této potíže dostává jen velice obtížně a ovšem naprosto nepřesvědčivě. Připouští jako nejistou možnost, že Bořivoj byl pokřtěn Metodějem na (uherské) Moravě, nemůže ale vysvětlit proč Bořivoj křest přijal, nebyl-li k tomu ani přímo, ani nepřímo nucen. Končí tedy své rozpačité úvahy tím, že Bořivoj byl sice v Csanádu někdy okolo 880 pokřtěn (neznámo proč) Metodějem, byl ale po návratu z Čech vyhnán a vrátil se teprve 890 spolu se Svatoplukem - nejspíše ovšem jako mrtvola, je třeba dodat[17].
V celé této konstrukci si musí Eggers také něco počít s vlastní Moravou. Musí ji považovat za české území nejméně od třetí čtvrtiny 9. století (s. 358), jinak by totiž těsné kontakty mezi jeho uherskou Moravou a Čechami za Svatopluka nebyly vůbec možné. Doklad pro takové tvrzení ovšem nemá ani nejmenší[18]. "Test" jeho teorie tedy právě v případě Čech nevychází. 91
Podobným "testem" by mohly být i styky Velké Moravy s franskou říší. Nebudeme si zde probírat všechny ty násilné manipulace, které s příslušnými prameny prováděli Boba, Senga, Bowlus a nyní Eggers, připomeneme si jen jeden z nich[19]. Jde o raffelstettenský statut, který, jak známo, jedná pouze a jedině o obchodu se solí, který provozovali Bavoři na úseku Dunaje mezi Lincem a Mautern. Netýká se vůbec dálkového obchodu židovských obchodníků, kteří podle svědectví statutu také po Dunaji cestovali. Bavoři, ne židovští kupci, se plavívali se svou solí i za hranice říše na "trh Moravanů". Podle Eggerse byl tento trh v Csanádu a malí bavorští obchodníci by sem tedy měli vozit svou reichenhallskou sůl! Csanád přitom ležel na Maroši, hlavní vodní cestě po níž se v arpádovských Uhrách vozila sůl z nedalekých sedmihradských dolů. Nevíme sice jistě, zda se sůl v Sedmihradech dolovala i v 9. století, mluví však pro to dosti jasně Arnulfova žádost bulharskému chánovi Vladimírovi v roce 892, aby nedovolil Moravanům kupovat z Bulharska sůl[20]. Eggers samozřejmě popírá, že by se jednalo o sůl sedmihradskou, protože by to znamenalo přiznat, že Sedmihrady drželi Bulhaři, je to však mnohem pravděpodobnější než předpoklad, že by šlo o sůl získávanou z moře na bulharském pobřeží. Ať je tomu však jakkoliv, představa, že by se lodi bavorských klášterů a velmožů plavily po Dunaji až k Ostřihomi, pak by se sůl překládala na vozy a dopravovala k Tise do Szolnoku, zde by se znova naložila na lodi a plavila se dolů po Tise a pak vzhůru proti proudu Maroše, je tak absurdní, že Eggersovu teorii vylučuje. Malý pohraniční obchod o němž jedině jedná statut, mohl samozřejmě zásobovat sousední Moravu, v žádném případě však Moravu vzdálenou 700 kilometrů.
Eggersova Velká Morava v pusztě je fikcí, k realitě má daleko. Jeho kniha je zajímavá tím, že debata o "nemoravské" Velké Moravě se jejím přijetím do renomované ediční řady, dostala ze zadních dvorků vědy, kde dosud vegetovala jako kuriozita, do jejího hlavního proudu - i když seriózní obálka ještě nečiní seriózním i obsah. V úvodních kapitolách se kniha presentuje jako kritika nacionalistické ideologie (či spíše ideologií, čechoslovakistické, cyrilometodějských všeho druhu, slovenské a moravanské). Obávám se však, že Eggersova dobře míněná snaha všechny tyto nacionalistické sebeidentifikace s Velkou Moravou spíše posílí. Každý nacionalismus potřebuje nepřítele nebo alespoň nepřejícího nactiutrhače a Eggersova nedokazatelná konstrukce bude proto na (celém) Slovensku nebo na národovecké části Moravy (tradičnímu českému nacionalismu je Velká Morava více či méně lhostejná), pochopena jako záměrné "nactiutrhání" jakýchsi ("sudetoněmeckých", "panmaďarských" či jakých ještě dalších) "kruhů", vhodný terč národního rozhořčení. Ničím takovým samozřejmě není, není ale, bohužel, ani přínosem pro tu permanentní debatu, jíž je naše věda. Jde svou postranní, bludnou cestou.
Velká Morava nesouvisí přímo s žádným dnešním národem, ani s oněmi nepočetnými Moravany, kteří by národem být chtěli, ani se Slováky, kteří vznikali někdy od 18. století, a vůbec už ne s Čechy, jejichž předchůdci byli součástí Velké Moravy asi 11 let. Nepatří přímo ani do dějin Evropy, protože Evropa v 9. století ještě neexistovala. V poslední době se totiž stále zřetelněji ukazuje[21], že Evropa nevznikla ani hned po pádu západořímské říše, kdy prý "vstoupil národní princip do dějin" (A. Dove), ani za Karla Velikého, ani roku 843, kdy prý vznikly hlavní evropské "národy", nýbrž teprve po pádu říše Karla Velikého. Vznikla z rozvratu konce 9. a první poloviny 10. století, do té doby žila zaalpská Evropa v tradici pozdněřímského Imperia Romana Christiana, jako jeho pokračování (J. Durliat) a nebyla tedy něčím svébytným, skutečnou Evropou. Velká Morava byla součástí této staré "předevropské" Evropy a její pád zahájil proces vstupu středoevropského prostoru do vznikající Evropy. Ten znamenal přesun těžiště tohoto prostoru ze středního Podunají na sever, do trojúhelníku Magdeburg - Poznaň - Praha vyznačeného vznikem arpádovského, piastovského a přemyslovského státu víceméně současně se vznikem (sotva)německé říše, vznikem Francie a všech dalších hlavních evropských států, těch států, které se staly velmi brzo (nejpozději ve 12. století) z transetnických státy národními a místo universální říšské ideje se prosadila idea pluralitní "christianitas", společenství křesťanských (proto)národů.
Význam Velké Moravy není v tom, že byla nejspíše prvním slovanským státem [22], nýbrž v tom, že zřejmě to byla ona, která vytvořila ten zvláštní středoevropský model státu, podle něhož byly ustrojeny státy Přemyslovců, Arpádovců a Piastovců. Byla to vlastně svérázná adaptace karolinského modelu, který byl zase přímým pokračováním modelu pozdněantického. Na západě ho vystřídala "feudální anarchie" (teprve tehdy) vznikající šlechty, ta "anarchie", z níž vznikal lenní stát, ve střední Evropě však do 12.-13.století, do velké evropské modernizace, přežíval onen pozdněantický-velkomoravský model šlechtu neznající. Společný model tří středoevropských států je nepochybný, podobnosti zde jdou do takových podrobností, že 93 je prostě nezbytné pro ně předpokládat společný model [23]. Protože jím nemohla být otónská říše, musela jím být Velká Morava - pro Přemyslovce a Arpádovce asi přímo, pro Polsko nejspíše českým prostřednictvím [24].
Je na této představě o Velké Moravě něco národoveckého? Je třeba ji vystěhovat do uherské puszty a do bosenských hor, abychom se zbavili nacionalismu?
Dušan Třeštík
[1] Martin Eggers, Das "Großmährische Reich" Realität oder Fiktion? Eine Neuinterpretation der Quellen zur Geschichte des mittleren Donauraumes im 9. Jahrhundert. (Monographien zur Geschichte des Mittelalters, hg. von F. Prinz, Bd. 40). Stuttgart, A. Hiersemann 1995, 525 str.
[2] Imre Boba, Moravia´s History reconsidered. A Reinterpretation of Medieval Sources. Den Haag 1971 a množství článků z let 1967-1992.
[3] Charles R. Bowlus, Franks, Moravians and Magyars. The Struggle for the Middle Danube (791-907). Philadelphia 1995.
[4] Toru SENGA, La situation géographique de la Grande-Moravie et les Hongrois conquérants. Jahrbücher für Geschichte Osteuropas, N. F. 30, 1982, s. 533-540; týž, Morávia bukása és hofolágló magyarok. Századok 117, 1983, s. 307-345.
[5] *Morava > *Morisgrad (!!) > Marosvár (s. 156).
[6] Je to prý známý čers v nížině mezi Dunajem a Tisou, datovaný mezi 4. až 11. století; popletený důkaz je založen na pozdní legendě o uzavření Avarů Karlem Velikým na způsob Goga a Magoga jakýmisi překážkami. O ní Dušan Třeštík, Kdy zanikla Velká Morava? Studia Medievalia Pragensia II, 1991. str. 14 násl.
[7] Východouherské valy nazývali zdejší Slované "Čertovy příkopy" (z toho"čers"), chápali je tedy stejně jako kyjevské valy, jako brázdy vyorané obrovským pluhem do něhož byl zapřažen drak (zmij, čert, viz orbu sv. Prokopa s čertem).
[8] Podle domnělého "prapředka" Vojnomíra, slovanského bojovníka Ericha z Friaulu a velitele jeho vojska, jehož Eggers považuje (spolu s větší částí literatury) bezdůvodně za samostatného knížete.
[9] Oporou je tu opět Dukljanin, ale i omyl L. E. Havlíka, který špatně přečetl Reginonovu zprávu k roku 890. Pro královský titul Svatopluka neexistují žádné spolehlivé doklady.
[10] Snad Kristiána, který přece spojil Velkou Moravu s Čechami mnohem dříve než Sázava vůbec vznikla?
[11] Důkaz podám jinde, zde na něj není místo.
[12] MMFH III., 287: "Vulgarii regio est inmensa et poulus multus, habens civitates V, eo multitudo magna ex eis sit et non sit eis opus civitates habere".
[13] Einhard,Vita Karoli c. 15, ed. Holder-Egger, p. 18: Karel si podmanil "utramque Pannoniam et adpositam in altera Danubii ripa Daciam".
[14] Doklady sebral A. ARMBRUSTER, Evolutia sensului denumirii de "Dacia". Studii si Cerc. de Istor. veche 22, 1969, s. 430 násl. Srv. i Stelian BREZEANU, "La Bulgarie d´ au delŕ de l´ Ister" ŕ la lumiére des sources écrites médievales. Etudes Balkaniques 1984, nr. 4, s. 122 násl.
[15] "Der Test- und Sonderfall Böhmen", s. 272 násl. a "präkare Frage der Stellung Böhmens", s. 299.
[16] Annales Fuldenses , Cont. Ratisbon. a. a. 895, ed. Kurze p. 126:"...omnes duces Boemanorum, quos Zwentibaldus dux a consortio et potestate Baioaricae gentis per vim dudum divellendo detraxerat..."
[17] Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců. Praha 1981, s. 87.
[18] To co vykládá na str. 356 násl. je snůška nemožností z pozdních uherských kronik, korunovaná domněnkou, že si francké prameny dobytí Moravy Čechy jako "málo senzační události" (!) nevšimly, stejně jako si "avarské" Moravy nevšímaly kdykoliv předtím. Představa, že Bořivoj vládl ze svého primitivního Levého Hradce bohatým a výstavným moravským hradským centrům a jejich obyvatelům, ověšeným zlatem a hedvábím, je pro mne ovšem poněkud zábavná. Rád bych také věděl kdo spravoval moravskou církev (bezpečně přece doloženou četnými kostely) když ne pasovský biskup a pak Metoděj? Jak to, že tato církevní příslušnost nezanechala v pramenech žádné stopy?
[19] Poukázal na něj v této souvislosti i Herwig Wolfram, Historické pramene a poloha (Vel´kej) Moravy. Historický časopis 43, 1995, s. 3-5. (Článek je vlastně odmítavou recenzí Eggersovy práce, kterou Wolfram četl v rukopise).
[20] Annales Fuldenses, Cont. Ratisbon. a. a. 892, ed. Kurze, p.121-2. Srv. Matúš KUČERA, Vývoj solného monopolu na Slovensku v staršom stredoveku. Sborník Filozofickej fakulty university Komenského 15, 1964, s. 72 násl.
[21] K následujícímu Dušan TŘEŠTÍK, Moderne Nation, hochmittelalterliche Nation, frühmittelaterliche "gens" und unsere genetische Software. Der Fall Mitteleuropa. V: Mittelalterliche nationes - neuzeitliche Nationen. Darstellung und Konfrontation zweier Forschungsansätze. Hg. v. A. Bues u. R. Rexhäuser, Wiesbaden 1995, s. 161-181, zde s. 172 násl.
[22] Bulharský kaganát z roku 680 nebyl státem a nebyl slovanský, chorvatský stát vznikl asi poněkud později než moravský, Korutany nikdy státem (jak myslel H.Lowmiański) nebyly.
[23] Barbara Krzemieńska, Dušan Třeštík, Wirtschaftliche Grundlagen des frühmittelalterlichen Staates in Mitteleuropa (Böhmen, Polen, Ungarn im 10.-11. Jahrhundert). Acta Poloniae Historica 40, 1979, str. 5-31.
[24] K tomu Dušan Třeštík, Pád Velké Moravy. V: Typologie raně feudálních slovanských států. Praha 1987, s. 27-76, zde s. 39 násl.